Dnes je to přesně 10 měsíců, kdy nám do života vstoupil Zolinko. Zrovna před pár dny mi manžel říkal, jak si vzpomněl na můj porod a jak to má dodnes v živé paměti. Že mě prý musí milovat ještě víc a víc, jak si tehdy slíbil. Jenže víc už to přece nejde! Kdo na blogu ještě nebyl, může si o mém zážitku z porodu přečíst zde. Letí to neskutečně. Pamatuji si to jako dnes, jak jsme na něj s manželem v úžasu koukali a říkali „Zolinko, ty jsi týždňové miminko.“ Často si prohlížím starší fotky a nemůžu uvěřit, jak se nám mění před očima a co se už za tu dobu všechno zvládl naučit.

Dlouho byl jen ležící spící, ale pak to pěkně rozjel. Posledně jsem psala, že šestý měsíc je bezkonkurenčně nejlepší období, protože už je živější, dokáže reagovat na různé podněty, blázní se pod hrazdičkou a výská radostí, když ho vezmu do náruče. Nedávno si jedna maminka v ordinaci pediatra tak povzdychla, že by také chtěla, aby už její mimino bylo tak akční, když viděla jak mi malý skotačí v náručí. Měla čtyřměsíční holčičku a já se tak v duchu pousmála a vzpomněla si, že jsem měla stejné myšlenky, ale dnes bych to raději o pár měsíců vrátila zpět.

Já mám vždycky tak ohromnou radost, když udělá nějaký nový pokrok. To jistě zná každá máma. Všechno vidím jako první. Někdy mě mrzí, že je manžel v práci a není u toho se mnou, ale hned mu to hlásím a posílám videa a těším se, až přijde domů, aby mu to malý mohl ukázat. Třeba když se poprvé natáhl za hračkou a začal se plazit. To byl velký milník, protože najednou se mu otevíraly nové možnosti, mohl zkoumat víc věcí a všude. Anebo když si poprvé klekl na čtyři a začal pérovat, to byl zase jeden z těch zážitků, které si člověk musí hned zapsat, nafotit, natočit a obvolat rodinu. To jsem byla nejvíc naměkko. Je to tak roztomilé, jak ta malá mimina lozí po čtyřech a vrtí tou napěchovanou plínkou.

Největší sranda je, když se honíme po bytě a já křičím, že ho chytím a on se může zbláznit, aby mi utekl. Potom se někde schovám a vykouknu bububu a on se směje až se zalyká. Já jsem pak úplně uřícená, vyčerpaná a odpadnu a on po mně lozí, sundává mi brýle, tahá vlasy, no prostě si užíváme co to jde.

Docela brzy se postavil, takže dnes už vesele obchází nábytek a raději se na svět dívá trochu z výšky. Udivuje mě, jak je opatrný. Ze začátku ani nepadal, pěkně drží rovnováhu a tváří se sebejistě. Naučil se lézt z gauče nohami napřed a bohužel i z přebalovacího pultu, takže přebalit ho, je docela výzva.

Velmi dojemný moment byl objev prvního zoubku. Ten týden zrovna slavil 7 měsíců. Nevím, jestli jsem byla tak šťastná za to, že už tam prostě je, anebo že jsem ho objevila právě já, protože mi kamarádka tvrdila, že ho nesmí najít nikdo jiný. Každopádně jsem břečela štěstím a Zolinko vůbec nechápal co mi jako je. V Londýně jsem pak našla hned druhý zub a dnes už se mu klubou i ty nahoře. Každé ráno mu poctivě čistím ty dva dole a masíruji dásně. To mu dělá vždycky dobře.

Od 8. měsíce jsem ho začala dávat na nočník. Chtěla jsem už daleko dřív, ale nemohla jsem sehnat nočník podle mojí představy. Samozřejmě to zatím nedělá vědomě, prostě ho tam podržím, on tam vykoná malou a někdy i velkou potřebu a jdeme dál. Nijak se ale u toho nekroutí, takže je to snad na dobré cestě. Jde o to, aby se s tím seznámil, aby pak nebyl za rok vyplašený, co to po něm chci.

No a nakonec přichází to nejlepší. První žvatlání. Na to jsem se fakt těšila a bude to ještě lepší. Začalo to a ka, a ka. To říká vždycky než si jde nadělat do plíny. Chvíli to vypadalo, že bude první říkat děda, z čehož by měl můj táta ohromnou radost, ale vyklubala se z toho bába. Dřív jsem si naivně myslela, že první slůvko bude máma. To si asi myslí jen bezdětní. K mému překvapení to bylo ale hned druhé slovo. Ze začátku jsem se nerozplývala, protože vím, že to nebylo spojené s mojí osobou, ale později už mi to tak přišlo a vždycky mě to tak zahřeje u srdce. Už měsíce trénujeme táta a pořád nic. Sice na mně visí očima a úplně vidím, jak to má na jazyku, ale říct to ne a nechce. Mezitím se naučil říkat papa, když jde o jídlo, a gaga – to je kačenka v koupelně.

Co mě dostane vždycky, když mu řeknu „Zolinko, dej mi pusinku“ a on se pomalinku nakloní a našpulí pusu. Vydrží dávat i dlouhé a neoslintané. Naučila jsem ho „plácnem si“, což mi naši dlouho nevěřili, protože před nimi to nechtěl dělat. Teď umí nově „gratuluju“. Denně mu gratuluju úplně ke všemu, abychom to pořádně natrénovali. No, abyste si nemysleli, že ho učím jen samé blbinky, tak samozřejmě umí i „baci baci“ a „paci paci“, „moty moty do roboty“ nebo „berany berany duc.“

Nedávno mě překvapil, protože začal házet kostky do krabice a postupně to zdokonaluje a už dává všechno do všeho. Tak ho teď učím uklízet po sobě hračky. Všude rád hraboší, otevírá šuplíky, nejraději pouští pračku a vyprazdňuje myčku. Domácí práce jsou prostě nejvíc. Už nekupuji hračky, protože postačí třeba ruční šlehač a v něm ukrytý golfový míček. To ho dokáže zabavit celkem dlouho. Je to taková jednodušší verze ježka v kleci. Zatím se mu nepodařilo míček dostat ven.

Nejlepší na tom všem je, že teď už nás čeká každý den nějaké překvapení. Teď teprve začne ta opravdová zábava.

A co vaše miminka? Z jakého pokroku jste měli největší radost?

Vaše Žanet