Odjakživa mě bavilo plánování. Nebylo ani tak podstatné, že se něco z toho nakonec vůbec neuskutečnilo, ale už jen pro ten pocit, že se mám na co těšit.

Na začátku minulého roku jsem si udělala největší plán svého života. Zakroužkovala jsem si v diáři datum, kdy budu těhotná a kdy se nám narodí náš malý chlapeček. Vím, zní to bláznivě. Říkám tomu ale síla myšlenky. Je mi moc líto všech, kterým se nedaří otěhotnět. Je mi jasné, že ne vždy to prostě takto funguje, že si řeknete teď a ono to přijde. Nechci, aby to znělo povrchně, ale mám prostě velkou radost z toho, že u mě to zafungovalo. Napoleon Hill jednou napsal, že cokoliv si lidská mysl dokáže představit a čemu dokáže uvěřit, toho lze dosáhnout. Vyslala jsem tedy zavčas myšlenku do vesmíru.

Tak nejprve jsem si řekla, že budu mít dítě na jaře, ideálně v dubnu. Hlavně kvůli počasí. Venku už je většinou krásně, všechno rozkvetlé, ideální na jarní procházky s kočárkem. V létě je pak miminko už trošku větší a může se batolit u bazénu, prostě jaro bylo jasnou volbou. S manželem jsme měli hned taky jasno v tom, že si malého juniora přivezeme z dovolené na výletní lodi. Loni jsme se plavili už počtvrté. Takže jsem si všechno vypočítala, samozřejmě je potřeba brát ohled na ovulaci, to je bohužel něco co jaksi silou myšlenky ovlivnit nejde, takže mi nakonec vyšlo, že pokud to tam klapne, budeme mít miminko už v březnu.

Nikdy jsem nepochybovala o tom, že by to nemělo vyjít. Stejně jako o tom, že to bude kluk. Sice jsem neměla mateřské pudy, a těhotenství jsem odkládala až kam to šlo, ale bavilo mě se o tom s lidmi bavit a vymýšlet, co bych jednou chtěla za kočárek, nebo jak budu miminko oblékat. Většina mých vrstevnic a kolegyň už děti má, nebo se o ně snaží, takže je to poslední dobou omílané téma. Hlavně v práci. Kolegyně si ale většinou jen dělaly srandu, že to mám celé zidealizované, že to přece tak nikdy není, že to vyjde na poprvé a že určitě budu mít holku, když chci tak moc kluka. Marně jsem jim vysvětlovala, že mám ale jasnou představu toho, jak přicházím do dětského pokojíku a tam leží malé Zolíčko s prdelkou napěchovanou v bledě modrých pruhovaných dupačkách od Ralpha Laurena. Růžovou barvu jsem spojenou s miminkem nikdy neměla. Manžel taky krmil myšlenku, že to bude kluk a dokonce si byl stoprocentně jistý, že to vyšlo už na lodi (no jo, znáte chlapy), a tak na něj celou dovolenou mluvil a stále se mě ptal, jak se tam uvnitř má.

Po příjezdu z dovolené mi kolegyně, která je i dobrá kamarádka, prozradila, že jim se to na poprvé povedlo a je v šestém týdnu. Měla jsem ohromnou radost, ale zároveň trochu pochybnost, že co když já nejsem, co když to psychicky nezvládnu. Tak trochu jsme si plánovaly, že budeme vozit kočárky spolu. To čekání až si budu moct udělat první test bylo nekonečné. Nezapomenu na ten moment, jak jsem ponořila papírek a čekala, jestli se ukáže i ta druhá čárka. Nikdy bych nevěřila, že mě to tak sebere. V momentě, kdy se tam začala rýsovat, mě zaplavil doposud neznámý pocit totální euforie, kterou vystřídal pláč štěstí a něco, co by se dalo přirovnat k infarktu. Nemohla jsem tomu uvěřit. Bylo to tak šílené. Vůbec si nevybavím, že bych byla někdy předtím v životě tak šťastná. Došlo mi, že se nám najednou začíná otevírat úplně jiná kapitola života, na kterou se moc těším a taky na to, že se s vámi budu moci podělit o všechny zážitky, radosti i starosti a sama jsem zvědavá, jestli se všechny moje představy naplní.