život na mateřské

Život na mateřské aneb co celé dny děláme

To je neskutečný, jak ten čas letí. Naposledy jsem tady mapovala naše dny, když měl malý asi čtyři měsíce, bylo to v článku Život s kojencem. Teď tu máme po skoro dvou letech pokračování. Život na mateřské. Nečekejte článek typu, v 6:00 děláme tohle a v 7:00 tohle. Mimochodem, v 6:00 máme půlnoc. Opět to rozdělím na dvě kategorie. Jsme doma a Něco máme. Co totiž nemáme, je pravidelnost. Tedy, vlastně máme kroužky, na které chodíme pravidelně pozdě. Teď přemýšlím, kam nechodíme pozdě. No, o tom by mohl být samostatný článek, ve kterém by ale nejspíš nic nebylo. 

Jsme doma

Dlouhé měsíce vstával Zolinko v 10 hodin. Někdy i později, ale nenechte se mýlit. To, že on vstával později neznamená, že i já. Jeho obvyklá noční hláška byla malý mímo, čti malé mlíčko. Ta se pak změnila na maminko mlíko. Takže máma v noci vstane, poslepu se doplazí ke sporáku, postaví na vodu a čeká. A pak čeká, až to milostpán dopije, zahlásí hotovo, otočí se na bok a pokračuje ve spánku. Na tohle noční vstávání (okolo čtvrté – páté) jsem si vcelku zvykla a nemám ani problém chodit poslepu. Co mě ale nedávno překvapilo, že manžel úplně v klidu nechal v noci pootevřenou myčku. Je zabudovaná a má velice ostré rohy. Dál to asi nemusím popisovat. Za normálních okolností bych jela na šití, ale někdo vedle volal malý mímo, takže jsem měla jiný priority. Doteď tam mám jizvu a stopy duhy.

Po takhle výživné noci si nechcete přivstat, i když víte, že byste udělali milion věcí. Chci se probudit vedle Zolinka a pak se ještě chvíli válet a dělat si selfíčka. Tohle období ale nedávno skončilo. Asi proto, že jsem si už delší dobu přála, aby se začal budit o něco dřív, aby z toho dne něco bylo. Někdo nahoře mě vyslyšel a tak vstává okolo osmé. Musím říct, že mi to vyhovuje. Občas to ještě protáhne do té desáté, vlastně teď zase takhle vstává pár týdnů, ale otázka času. Přišlo i obdobíčko nocí bez mlíka, ale po dvou týdnech se vrátil do „normálu“. Posledních pár dnů ho vyžaduje až okolo šesté – sedmé, což se dá. Pak ještě spí. Uvidíme, třeba už se to blíží do mléčného finále.

První věc, na kterou ráno myslím, je káva. Malý myslí na to, jak ho pálí guľky, takže moje kroky vedou nejprve k přebalováku. Společně snídáme. Někdy dlouho (vajíčka, chlebík, zeleninu, sýry) a někdy rychlovku (jogurty, vločky, koblížky – ano, nejsem matka roku). Pak pozoruje nahou mámu v koupelně. Tohle se nezměnilo, i když jsem posledně psala, že čím je starší, tím mi to přijde úchylnější.

Stále by si jen kreslil, četl anebo čistil odrážedlo. Dost ho teď baví hra na schovku. „Maminko, já pikám“ slyším denně. Musím říct, že to je moje nejoblíbenější aktivita, u které se strašně zasmějeme a o to jde. O společné zážitky. Rozhodně doporučuju.

život na mateřské, máma a syn, mateřství

To, že jsme doma neznamená, že nejdeme ven. Většinou vyrazíme na pískoviště, které máme přímo za domem anebo navštívíme kamarádky od nás z vesnice. Musím ho přece nějak utahat, když vstává před polednem. Loni jsem hodně kočárkovala, letos už méně. Udělám kolečko okolo domu a hned jak usne jdu zpět. Občas má problém zalomit v posteli a navíc chce usínat jedině s maminkou. Což je limitující. Často jsem tak hotová, že to na chvíli uspí i mě, ale kousnu se, vylezu z postele, naliju do sebe další kávu a jdu něco dělat. Spí klidně i tři hodiny. I když se probudí někdy až okolo sedmé, nemá problém pak za pár hodin zase usnout. Dřív to bylo horší, jak vstával v deset, všechno měl totálně posunuté a někdy nás tu strašil ještě v jedenáct večer.

Jednou je to tak a jindy jinak. Prostě žádná pravidelnosti neexistuje a já nemám ani sílu o ni usilovat. Kamarádky svoje děti budí a stále mi to doporučují. Ano, mělo by to i své výhody, ale já se vždy nejprve vžiju do toho dítěte. Jak mně by bylo, kdyby mě ráno někdo třeba v 7:30 budil. Asi nic moc. Teď si nejspíš říkáte, vždyť bude chodit do školky a školy, ale právě to je to, pak už bude vstávat celý život.

Na co se dá spolehnout, je to, že když se odpoledne probudí, bývá doma už táta. V životě jsem se snad nikdy netěšila na něco tak moc, jako když ho vidím ve dveřích.

Něco máme

Od jeho šesti měsíců chodíme na různé kroužky. Začali jsme s plaváním a postupně přidali cvičení a pak kurz Poznáváme svět, což jsou takové montessori dílničky. Má to ale trošku jiná pravidla, takže se to jmenuje jinak. Malý se tam vždycky strašně těší. Je zajímavé pozorovat, čemu dává přednost, co ho baví a co vůbec. Škoda, že si skoro nikdy neodneseme jeho výrobek, protože když se dělá něco, u čeho by se mohl zašpinit, tak do toho nejde. Nepomůže, že má ruce v sáčku nebo je celý obalený igelitem, prostě tuší špínu a je konec. Nevím, co to je za obdobíčko, ale pořád si chce mýt ruce a když se ušpiní, vyšiluje.

Kdyby to bylo na mně, tak si dávám všechno až na odpoledne. Někdy si ale nevyberete a tak jsme například chodívali cvičit už na 10:30, což bylo totální peklo. Musela jsem si dávat budík, malého doslova tahat z postele. Většinou jel hladový, protože ještě na přebalováku spal. Vždycky mi ho bylo hrozně líto. Mě kdyby někdo budil, taky bych nadávala. Na druhou stranu nám poslední dobou přestalo vyhovovat plavání ve 14 hodin, protože to byla zase doba, kdy se chystal ke spánku, ale logicky mu to něco překazilo a pak třeba za ten den neusnul vůbec.

Momentálně máme jen plavání a dílničky. Myslím, že dva kroužky stačí. Tři už byly moc a navíc na těch cvičeních mi vždycky někde něco vadilo. Protože jsem nenašla takové, kde by to fakt stálo za to, dali jsme pauzu a budeme cvičit doma.

Život na mateřské, montessori, jak zabavit batole

Zjistila jsem, že když mám ráno jen omezený čas, tak se zvládnu nachystat vcelku v pohodě, ale jakmile vím, že na to mám třeba tři hodiny, tak vždycky nestíhám. Zolinkova první slova byla honem, hrůza a máma je hotová. Marně se mu teď snažím vysvětlit, že někdy jsme v klidu a stíháme. Pokaždé, když totiž jdeme ven, tak začne lítat po bytě a volat honem, honem. Děti jsou fakt jak houba.

Naše dítě moc nejí, tak by se mohlo zdát, že nemusím tahat ven půl lednice. Jenže opak je pravdou. Stále vymýšlím nové svačinky, které by ho zaujaly. Ať už je to všelijak obložený chlebík, ovoce do mističky (v kurzu jsou jen maliny, borůvky a vínko), anebo něco do termosky. Nikdy nezklame Tvaroháček nebo Lipánek. Když jsme doma, vařím a všechno jde líp, ale venku moc nehrozí, že by něco jedl. Občas se mi do něj podaří natlačit někde polívku, případně si zobne mých těstovin. Aspoň je balení na ven podstatně jednodušší, než když byl mimino. Už nemusím řešit, kde mu udělám mlíko nebo kde vytáhnu prso. Láhev s vodou má neustále přilepenou u pusy.

Občas si spolu vyrazíme jen tak na rande, zajdeme s někým na oběd (nejraději s manželem), do koutku nebo jdeme na návštěvu. Pořád se něco děje. Mám štěstí, že mám kolem sebe tolik kamarádek se stejně starými dětmi.

Ať už jsme doma nebo něco máme, večery jsou vždy stejné. Uvařím večeři, všichni si v klidu sedneme, pustíme si nějakou barovou hudbu a rekapitulujeme den. Před spaním přečteme všechny knížky, uklidíme hračky, vykoupeme se, dáme čisté pyžamko a uvaříme mlíčko na dobrou noc. Někdy i dvě.

Doufám, že příště napíšu o našich dnech dřív, než za dva roky. Pokud vás to samozřejmě bude zajímat, klidně mi napište, že ne. A kdo ví, třeba v tom bude i nějaký řád.

Mějte se krásně a když se budete chtít podělit o vaše dny na mateřské, budu ráda.

Vaše Žanet

 

 

2 thoughts on “Život na mateřské aneb co celé dny děláme

  1. Sandra

    Supper, vzhledem k tomu, že mám doma dvouletou dcerku, články na takové téma si přečtu vždy ráda. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *