život na mateřské

Život na mateřské aneb co celé dny děláme

To je neskutečný, jak ten čas letí. Naposledy jsem tady mapovala naše dny, když měl malý asi čtyři měsíce, bylo to v článku Život s kojencem. Teď tu máme po skoro dvou letech pokračování. Život na mateřské. Nečekejte článek typu, v 6:00 děláme tohle a v 7:00 tohle. Mimochodem, v 6:00 máme půlnoc. Opět to rozdělím na dvě kategorie. Jsme doma a Něco máme. Co totiž nemáme, je pravidelnost. Tedy, vlastně máme kroužky, na které chodíme pravidelně pozdě. Teď přemýšlím, kam nechodíme pozdě. No, o tom by mohl být samostatný článek, ve kterém by ale nejspíš nic nebylo. 

Jsme doma

Dlouhé měsíce vstával Zolinko v 10 hodin. Někdy i později, ale nenechte se mýlit. To, že on vstával později neznamená, že i já. Jeho obvyklá noční hláška byla malý mímo, čti malé mlíčko. Ta se pak změnila na maminko mlíko. Takže máma v noci vstane, poslepu se doplazí ke sporáku, postaví na vodu a čeká. A pak čeká, až to milostpán dopije, zahlásí hotovo, otočí se na bok a pokračuje ve spánku. Na tohle noční vstávání (okolo čtvrté – páté) jsem si vcelku zvykla a nemám ani problém chodit poslepu. Co mě ale nedávno překvapilo, že manžel úplně v klidu nechal v noci pootevřenou myčku. Je zabudovaná a má velice ostré rohy. Dál to asi nemusím popisovat. Za normálních okolností bych jela na šití, ale někdo vedle volal malý mímo, takže jsem měla jiný priority. Doteď tam mám jizvu a stopy duhy.

Po takhle výživné noci si nechcete přivstat, i když víte, že byste udělali milion věcí. Chci se probudit vedle Zolinka a pak se ještě chvíli válet a dělat si selfíčka. Tohle období ale nedávno skončilo. Asi proto, že jsem si už delší dobu přála, aby se začal budit o něco dřív, aby z toho dne něco bylo. Někdo nahoře mě vyslyšel a tak vstává okolo osmé. Musím říct, že mi to vyhovuje. Občas to ještě protáhne do té desáté, vlastně teď zase takhle vstává pár týdnů, ale otázka času. Přišlo i obdobíčko nocí bez mlíka, ale po dvou týdnech se vrátil do „normálu“. Posledních pár dnů ho vyžaduje až okolo šesté – sedmé, což se dá. Pak ještě spí. Uvidíme, třeba už se to blíží do mléčného finále.

První věc, na kterou ráno myslím, je káva. Malý myslí na to, jak ho pálí guľky, takže moje kroky vedou nejprve k přebalováku. Společně snídáme. Někdy dlouho (vajíčka, chlebík, zeleninu, sýry) a někdy rychlovku (jogurty, vločky, koblížky – ano, nejsem matka roku). Pak pozoruje nahou mámu v koupelně. Tohle se nezměnilo, i když jsem posledně psala, že čím je starší, tím mi to přijde úchylnější.

Stále by si jen kreslil, četl anebo čistil odrážedlo. Dost ho teď baví hra na schovku. „Maminko, já pikám“ slyším denně. Musím říct, že to je moje nejoblíbenější aktivita, u které se strašně zasmějeme a o to jde. O společné zážitky. Rozhodně doporučuju.

život na mateřské, máma a syn, mateřství

To, že jsme doma neznamená, že nejdeme ven. Většinou vyrazíme na pískoviště, které máme přímo za domem anebo navštívíme kamarádky od nás z vesnice. Musím ho přece nějak utahat, když vstává před polednem. Loni jsem hodně kočárkovala, letos už méně. Udělám kolečko okolo domu a hned jak usne jdu zpět. Občas má problém zalomit v posteli a navíc chce usínat jedině s maminkou. Což je limitující. Často jsem tak hotová, že to na chvíli uspí i mě, ale kousnu se, vylezu z postele, naliju do sebe další kávu a jdu něco dělat. Spí klidně i tři hodiny. I když se probudí někdy až okolo sedmé, nemá problém pak za pár hodin zase usnout. Dřív to bylo horší, jak vstával v deset, všechno měl totálně posunuté a někdy nás tu strašil ještě v jedenáct večer.

Jednou je to tak a jindy jinak. Prostě žádná pravidelnosti neexistuje a já nemám ani sílu o ni usilovat. Kamarádky svoje děti budí a stále mi to doporučují. Ano, mělo by to i své výhody, ale já se vždy nejprve vžiju do toho dítěte. Jak mně by bylo, kdyby mě ráno někdo třeba v 7:30 budil. Asi nic moc. Teď si nejspíš říkáte, vždyť bude chodit do školky a školy, ale právě to je to, pak už bude vstávat celý život.

Na co se dá spolehnout, je to, že když se odpoledne probudí, bývá doma už táta. V životě jsem se snad nikdy netěšila na něco tak moc, jako když ho vidím ve dveřích.

Něco máme

Od jeho šesti měsíců chodíme na různé kroužky. Začali jsme s plaváním a postupně přidali cvičení a pak kurz Poznáváme svět, což jsou takové montessori dílničky. Má to ale trošku jiná pravidla, takže se to jmenuje jinak. Malý se tam vždycky strašně těší. Je zajímavé pozorovat, čemu dává přednost, co ho baví a co vůbec. Škoda, že si skoro nikdy neodneseme jeho výrobek, protože když se dělá něco, u čeho by se mohl zašpinit, tak do toho nejde. Nepomůže, že má ruce v sáčku nebo je celý obalený igelitem, prostě tuší špínu a je konec. Nevím, co to je za obdobíčko, ale pořád si chce mýt ruce a když se ušpiní, vyšiluje.

Kdyby to bylo na mně, tak si dávám všechno až na odpoledne. Někdy si ale nevyberete a tak jsme například chodívali cvičit už na 10:30, což bylo totální peklo. Musela jsem si dávat budík, malého doslova tahat z postele. Většinou jel hladový, protože ještě na přebalováku spal. Vždycky mi ho bylo hrozně líto. Mě kdyby někdo budil, taky bych nadávala. Na druhou stranu nám poslední dobou přestalo vyhovovat plavání ve 14 hodin, protože to byla zase doba, kdy se chystal ke spánku, ale logicky mu to něco překazilo a pak třeba za ten den neusnul vůbec.

Momentálně máme jen plavání a dílničky. Myslím, že dva kroužky stačí. Tři už byly moc a navíc na těch cvičeních mi vždycky někde něco vadilo. Protože jsem nenašla takové, kde by to fakt stálo za to, dali jsme pauzu a budeme cvičit doma.

Život na mateřské, montessori, jak zabavit batole

Zjistila jsem, že když mám ráno jen omezený čas, tak se zvládnu nachystat vcelku v pohodě, ale jakmile vím, že na to mám třeba tři hodiny, tak vždycky nestíhám. Zolinkova první slova byla honem, hrůza a máma je hotová. Marně se mu teď snažím vysvětlit, že někdy jsme v klidu a stíháme. Pokaždé, když totiž jdeme ven, tak začne lítat po bytě a volat honem, honem. Děti jsou fakt jak houba.

Naše dítě moc nejí, tak by se mohlo zdát, že nemusím tahat ven půl lednice. Jenže opak je pravdou. Stále vymýšlím nové svačinky, které by ho zaujaly. Ať už je to všelijak obložený chlebík, ovoce do mističky (v kurzu jsou jen maliny, borůvky a vínko), anebo něco do termosky. Nikdy nezklame Tvaroháček nebo Lipánek. Když jsme doma, vařím a všechno jde líp, ale venku moc nehrozí, že by něco jedl. Občas se mi do něj podaří natlačit někde polívku, případně si zobne mých těstovin. Aspoň je balení na ven podstatně jednodušší, než když byl mimino. Už nemusím řešit, kde mu udělám mlíko nebo kde vytáhnu prso. Láhev s vodou má neustále přilepenou u pusy.

Občas si spolu vyrazíme jen tak na rande, zajdeme s někým na oběd (nejraději s manželem), do koutku nebo jdeme na návštěvu. Pořád se něco děje. Mám štěstí, že mám kolem sebe tolik kamarádek se stejně starými dětmi.

Ať už jsme doma nebo něco máme, večery jsou vždy stejné. Uvařím večeři, všichni si v klidu sedneme, pustíme si nějakou barovou hudbu a rekapitulujeme den. Před spaním přečteme všechny knížky, uklidíme hračky, vykoupeme se, dáme čisté pyžamko a uvaříme mlíčko na dobrou noc. Někdy i dvě.

Doufám, že příště napíšu o našich dnech dřív, než za dva roky. Pokud vás to samozřejmě bude zajímat, klidně mi napište, že ne. A kdo ví, třeba v tom bude i nějaký řád.

Mějte se krásně a když se budete chtít podělit o vaše dny na mateřské, budu ráda.

Vaše Žanet

 

 

6 thoughts on “Život na mateřské aneb co celé dny děláme

  1. Sandra

    Supper, vzhledem k tomu, že mám doma dvouletou dcerku, články na takové téma si přečtu vždy ráda. 🙂

  2. Veronika

    Ahojky…

    Tohle se opravdu krasne cte.. Z clanku je citit opravdova materska laska a je videt, ze si materskou opravdu uzivas…
    Je pekne, ze vedes s malym aktivni zivot , protoze v jeho veku je to opravdu dulezite..

    Ja kdyz vidim nektere kamaradky, jak jejich priorita je pocitac a internet, je mi z toho smutno..
    A pak prijde naprosto uzemnujici veta: Ja do prace nejdu, chci druhe.. – A to uz si rikam: Proboha zenska, vsak nezvladas jedno, natoz dve…

    Nekdy je to proste zvlastni pozorovat jak matky roku sedi za pocitacem a po celem byte prach minimalne mesicni..
    At mi nikdo netvrdi, ze nestiha uklizet.. Ano, dite nabordeli, ale vazne ten neporadek musi byt mesic?

    Ja to rikam porad: Jsem proste jina…

    • Žanet | Heels and baby powder

      Ahoj Veroniko, moc děkuji za milý komentář. Ano, v mateřství jsem se opravdu našla a vskutku si to užívám. Jsem fakt ráda, že máme to privilegium být 3 roky doma. První roky života dítěte jsou dost důležité, a i když bych ho někdy odnesla do školky hned zítra, tak to z principu neudělám. Stejně tak nechci sedět u počítače, když je vzhůru, to fakt ne. Někdy bych chtěla celý den psát články, mám vždycky milion nápadů a je to můj velký koníček, ale ten čas tak rychle běží a já vím, že bych toho potom litovala. Znám někoho, kdo pracoval už v porodnici a v šestinedělí seděl u počítače a dítě měl na stole. To ani nemůžu komentovat …
      Já jsem taky smutná z toho, když vidím třeba u doktora, jak je matka na mobilu, hraje hru (ano, to jsem bohužel zažila) a odhání dítě, aby ji neotravovalo:(
      Neříkám, že mám mobil celý den v šuplíku, ale dávám si dost pozor na to, aby malý nikdy nenabral pocit, že je v nějakou chvíli mobil důležitější než on.
      Ještě jednou díky za zprávu a hezký večer. Žanet

  3. Jana

    Moc skvělý článek … Už jsem ho jednou četla a teď po nějaké době znovu a úplně nás v tom vidím s naším maličkým … To pozdní vstávání je totožné ,ale mě to tedy trochu štve ,protože pak snídáme dost pozdě ( a taky dlouho) a pak oběd je taky pozdě … Dopoledne nic nestihnu( uklizeci maniak) a odpoledne skoro také ne to bych ráda zase šla ven, ale tím, že chodí spát později po obědě tak spí také docela dlouho a když už se probudí tak je venku skoro tma teď v zimním období…a den je nakonec u konce … A já mám pocit, že jsem nestihla nic hry,jít ven, úklid… Kroužky jsem vzdala to by bylo pro mě asi víc stresující než radostně strávený čas… Jak řešíte obědy vy? To mě asi nejvíc zdržuje a obtěžuje (časově) …

    • .

      Milá Jano, děkuji moc za komentář. Tak jsem si ten svůj článek taky přečetla po čase znovu a docela se u něj směju a je sranda, jak se věcí mění a vyvýjí a je zase všechno jinak. Asi budu muset někdy napsat pokračování:) Uplně mi mluvíte z duše. Když jsme vstávali takhle později, bylo to sice fajn, ale člověk opravdu nic nestíhal, den byl tak divně rozložený, na písek se chodilo za tmy anebo na úkor oběda, místo něho se totiž teprve snídalo. To byla daň za to, že jsme si ráno prostě rádi poleželi. No, obědy musely být vždycky totální rychlovky, něco do 15 minut, žádné vyvařování. My máme hlavní jídlo jako večeři, spíš i kvůli tomu, že se sejdeme jako rodina, povídáme a máme pohodu, takže já to všechno směřuju k věčeři. Snídaně jsme mívali veliké a vydrželi jsme až do odpoledne a pak si dali svačinku nebo něco lehčího a hned byla pak večeře:) Ono je to začarované. Když jsem vstávala v noci, tak jsem prostě nebyla schopná ráno vylézt a byla jsem věčně unavená. Ne nadarmo se říká, že prostě spánek je alfa omega všeho. Vidím ten mega rozdíl, když teď v noci nemusím podávat mlíko. Spím 8 hodin v kuse a ráno vstanu bez větších obtíží. Do školky vstávám v 7 hod a Zolinka budím tak 7.20. Je to krutý i tak, ale dá se zvyknout a je to lepší. Čtvrtky a pátky nechodil a to byly zase naše dny, ale i tak jak už jsme navyklí, tak vstáváme mezi 8 a 9. Jak kdy. Teď máme jen ty pátky a rádi si zase pospíme, ale do 10 už to nejde. Všechno je obdobíčko, ale musím uznat, že když je větší řád (ve všem) a člověk vstane dřív, má prostě lepší den. Někdy se to chce fakt kousnout, začít budík posouvat po pěti minutách dozadu každý den a jednou si prostě zvykne. Ráda někdy vstanu aspoň o chvíli dřív než on a něco pro sebe udělám. Je to rozdíl. Tak přeji hodně sil a jestli v noci nemusíte vstávat na mlíko, tak to fakt zkuste nějak poposouvat. Žanet

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *