Vždycky jsem ráda vařila, ovšem vařit obědy i večeře, uspokojit malého i manžela dohromady, to je někdy docela výzva. Pro mě je jídlo především událost. Čas, kdy se sejde rodina, rekapituluje se den a povídáme si. Na tom si zakládám a jsem ráda, že se nám to daří. Moje největší priorita je, abych vytvářela domov jako místo, kde se budeme rádi setkávat, prostor, ze kterého nabereme energii a najdeme v něm útočiště před rychlým světem tam venku. Jsem přesvědčena, že to, jak k jídlu přistupujeme, je toho nedílnou součástí. Důležitý je model, který dětem ukazujeme. Mohou si odnést mnohem víc, když vidí náš kladný vztah k jídlu, které se připravuje a vaří s láskou, než z toho, co mají konkrétně na talíři. Něco se mi daří víc, něco méně, ale každý den se můžu probudit s tím, že dnes budu zase o něco lépe budovat správné stravovací návyky.

Dnes pokračuje druhý díl článku o Zolinkově cestě od příkrmů k domácí stravě. Minule jsem psala o zlomovém období, kdy se nadobro přesunul z mixované stravy, většinou skleničkové, k domácí kuchyni. Recept na jeho nejoblíbenější jídlo už znáte a dnes vás seznámím s dalším vývojem.

To, že je výživě potřeba věnovat pozornost hned od začátku, není žádný objev roku.

Vyvážená strava, hodně ovoce a zeleniny a dostatek pohybu na čerstvém vzduchu je zjednodušený základ, kterého se držím.

Naopak jsem se nikdy netrápila tím, kolik by měl čeho za den sníst, protože i kdybych si to sebelépe naplánovala, stejně by pak bylo všechno jinak. Zolinko má totiž od začátku taková svá obdobíčka.

V ideálním případě jí vše, co mu připravím. Sice málo, ale evidentně mu to stačí. Hodně se o jídle bavíme, vymýšlíme spolu co budeme vařit a rád se mnou chodí nakupovat. Věřím, že když děti zátáhneme do procesu výběru i přípravy jídla, budou o něm přemýšlet jinak a taky je větší šance, že vyzkouší nové věci.

Pak jsou hektičtější dny, kdy se hned ráno někam chystáme, na kroužky nebo návštěvy a jsme celý den pryč. V těchto dnech dělám jeho oblíbenou velkou snídani, protože už vím, že venku on prostě nejí a bude obtížné do něj někde něco narvat. V restauracích nejí skoro vůbec, výjimkou je sushi anebo víkendový brunch, ale to je jiná situace.

Nejhorší je, když má totální bojkot. Poslední dobou je jich už hrozně málo, ale dřív odmítal jídlo docela často a to i několik dní za sebou. Pochopila jsem, že když dítě jíst nechce, tak jíst prostě nebude. Žádné ještě dobrovolně hlady neumřelo (slova mojí pediatry). Učím se respektovat jeho přání. Vypozorovala jsem, že když odmítá jídlo, tak na něj buď něco leze, potřebuje si odpočinout a třeba se jen vyspat anebo má růstové období. Ve všech případech hlídám, aby měl dostatek vody, což nebývá problém, protože láhev má neustále v puse. A čekám. Ono to vždycky po pár dnech přejde.

Ani nevíte, kolikrát jsem smutně koukala na děti na kroužcích a plavání, jak spokojeně a hodně jedly úplně všechno, co jim máma dala. Měla jsem pocit, že jí všichni kromě něj. Uklidňuju se tím, že má malé tělíčko a ještě menší žaludek, takže je nesmysl, aby snědl celý krajíc chleba jako dospělý. Když vidím, s jakou chutí někdy jí a jak si to pochvaluje a přesto si dá jen pár soust, tak si říkám, že mu to asi fakt stačí.

Rozhodně ho do ničeho nenutím a nikdy bych ho nehonila s jídlem po bytě. Rovněž se ho nesnažím přemlouvat, aby si dal ještě trošinku a nezkouším ani všelijaké hry. Děti nejsou hloupé a já nebudu riskovat, aby ho tyhle pokusy pak negativně ovlivnily v budoucnosti a nezkazily mu pohled na jídlo. Já si moc dobře pamatuju, jak mě ve školce zavírali v kumbále, dokud to maso nedojím.

Držím se jedné zásady. Nic extra se nevyvařuje. Jí se, co jedí všichni. Teď tím ovšem nemyslím, že mu naložím pálivé thajské curry. Když už ho děláme, má svoji verzi, aby měl pocit, že jí to, co my. Většinou připravuji jídla, z kterých se nají celá rodina. Párkrát bych ustoupila a jedl by jen jedno jídlo dokola. Samozřejmě se snažím uspokojit primárně jeho chutě. Vím, že miluje rybu, zeleninovou kaši a brokolici, takže toto je u nás v různých obměnách na jídelníčku dost často.

Chci, aby to měl pestré. Aspoň něco na talíři musí patřit mezi jeho oblíbenosti a nikdy nechybí trio avokádo, rajče, okurka. Ne nadarmo se říká, že je fakt potřeba dítě pozorovat. Ve všem co dělá. Když mu naložím na talíř hlavní chod a k tomu tři druhy zeleniny, je víc než pravděpodobné, že si aspoň jednu z nich dá. Brzy jsem vypozorovala co preferuje a jen jsem obměňovala ty zbylé dva druhy.

Nejdůležitější je jít příkladem. Jen těžko dítě přesvědčíte, že je zelenina super, když ji u vás na talíři nikdy nevidí.

To stejné platí pro pravidelnost a rituály. Vždycky stolujeme spolu a máme stejné jídlo. Děti jí to, co znají. To dobré i špatné, takže pečlivě vybírám, co domů přinesu a jestli je ta tatranka pro manžela dobře schovaná, aby si jí malý nevšiml. S klidem můžu otevřít lednici a nechat ho, ať si tam cokoliv vybere, protože vím, že tam není nic, co bych nechtěla, aby jedl.

Co se týká jeho oblíbeností, má docela vytříbené chutě a sotva začal kousat, zamiloval si krevety, sushi, rád si namáčí chlebík v olivovém oleji a přikusuje parmezán. Tohle dítě se prostě prodraží. Sushi jí pochopitelně avokádové, případně s opečenou rybou či krevetou, ale má rád kaviár a dnes se už dožaduje i syrové ryby, v čemž mu zatím bráníme, ale občas ochutná. Sem tam se mě někdo zeptá, jak je možné, že jí takové věci a že mu chutnají. Prostě to vidí u nás.

Jestli mám z něčeho fakt velkou radost, tak z toho, že miluje zeleninu. Ovoce a zelenina přispívá ke správnému fungování ve střevech a podporuje imunitní systém. V době, kdy jde dítě do světa, respektive na kroužky nebo do školky, je posilování imunity prioritou. Správý výběr stravy je důležitý, ale je jen jednou z částí, jak imunitu posílit. Věřím, že tam hraje roli i obecná pohoda dítěte, domácí klima, spokojená matka, dobrý spánek a další faktory.

Má rád chřest, růžičkovou kapustu, brokolici, syrovou mrkev, papriku a miluje ředkvičky. Od té doby, co se stal kadeřávek hitem internetu, děláme z něj často chipsy.

Naopak ovoci moc neholduje. Ne vždy má náladu na maliny nebo borůvky, jednou tak, podruhé jinak. Spíš preferuje hroznové víno, mango, meloun, kiwi. Dnes už jí běžně ke svačině i pokrájené jablko, ale k tomu se dopracovával skoro tři roky! Má rád mandarinky, ale myslím, že ho víc zajímá ta slupka, ze které si vždycky poskládá zvířátko.

Není to sice optimální kultura stravování, ale je fakt, že nejvíc toho sní, když sedí na kuchyňské lince a má otevřený bufet. Ve dnech bojkotu aspoň toto trochu funguje. Rád mi tam pomáhá něco míchat a hned to i ochutnávat. Třeba jeho oblíbenou rybičkovou pomazánku, po které se může utlouct a děláme ji hodně často.

Recept na rybí pomazánku

Na drobno pokrájíme šalotku, přidáme čerstvou petrželku nebo řeřichu, 1 Lučinu a 1 balení sardinek, ideálně bez kůže a bez kostí a vše smícháme dohromady. Sůl nepoužívám, sardinky jsou většinou slané až až. Maximálně mírně opepřím. 

Když plánuji jídlo, myslím i na to, aby strava byla vyvážená a celé to dávalo smysl.

Snídaně dělám bohaté, Zolinko má stejně nejraději kombinaci míchaná vejce, trio rajče, okurka, avokádo, chlebík s máslem, šunku nebo uzeného lososa (vždy ho trochu opeču) a kozí sýr. Ráno je potřeba tělo nastartovat a nakrmit tak, aby nám energie vydržela až do oběda. Snídaně by měla obsahovat dostatečné množství bílkovin, které zasytí. Omeleta se špenátem, obložený chlebík s vejcem a avokádem, řecký jogurt, semínka a oříšky. Ovoce i zeleninu.

Obědy vařím rychlé, jednoduché, pouze z pár surovin a vybírám to, co bychom si nedali k večeři v rodinném kruhu. Například Zolinkovu oblíbenou koprovku a pak všechny možné variace obilovin se zeleninou. Na oběd je dobré kombinovat bílkoviny i sacharidy, spíš lehčí záležitosti. Saláty, těstoviny, polévky. Děláme polévku z červené čočky a mrkve nebo tuhle jednoduchou mrkvovou, minestrone, mungo, hráškovou, chřestovou, záleží podle sezóny. Točíme quinou, bulgur a špaldu na způsob rizota.

Večeře připravuji výživné, žádnou divočinu, hlavní je, aby výběr potravin stabilizoval cukr v krvi a dobře se nám po nich spalo. Nejlepší jsou zdravé tuky, takže ryby, losos, mořský vlk, krevety a k tomu čočka beluga, kořenová zelenina, třeba batátovo – zeleninové pyré, brokolice, pečená růžičková kapusta. Občas je to stále dokola, ale toto se mi nejvíc osvědčilo. Spíš se snažím jídla různě obměňovat, takže jinou rybu, jinou zeleninu, volím různé úpravy vaření a pečení.

Občas máme večer i špagety s krevetami, což je naše oblíbené anebo lasagne, quiche, ale už méně často. Spíš to směřuji k obědu anebo na víkend. V neděli většinou pečeme kuře a máme to svátečnější.

Zdravá výživa je u mě priorita, ale nemyslete si, i u nás jedou Lipánci a Tvaroháčci, protože nikdo není perfektní. Teď se s ním o tom hodně bavím, vysvětluji mu, co je a co není zdravé a vypadá to, že to chápe. Vždycky mě rozesměje, když si raději vybere bílý jogurt a řekne, že Lipánek je moc sladký a to není dobrý. Druhý den je samozřejmě všechno zase jinak. Kdybych tohle nikdy domů nekoupila, dříve nebo později by to stejně někde viděl. Mně by to vlastně ani nenapadlo, jsem zásadně proti těmto rádoby dětským pochoutkám, ale v době, kdy fakt nic nejedl a přišla k nám kamarádka s Tvaroháčkem, jsem po něm ráda sáhla. Raději toto, než aby mi umřel hlady. Trochu se to jednu dobu zvrhlo, ale když sejdu z cesty, důležité je se na ni zase někudy vrátit.

Samozřejmě, že cukr je problém a obdivuji všechny, kterým se daří dítě do tří let držet od cukru co nejdál. Jenže podle mě, jakýkoliv extrém je jen těžko dlouhodobě udržitelný. U babiček nebo ve školce to nikdy nebudu mít zcela pod kontrolou. Nic nezakazuji. Hodně se mi osvědčilo dávat na výběr jen to, s čím jsem já ok. „Dáš si na svačinku banán, bílý jogurt anebo chlebík se šunkou?“ Je jedno co si vybere, vždycky to bude dobrá volba.

S čím mám daleko větší problém, je průmyslově vyráběné jídlo všeho druhu. Brumíci, dětská pitíčka a cokoliv, kde je obrázek z pohádky je pro mě jasné NE. Když sušenky, tak z oddělení zdravé výživy, kde si pečlivě pročtu složení a nejlepší šušenky mají u nás na kroužku v Měšicích, ale nejlepší cesta je, udělat si všechno doma. Dělám třeba proteinové tyčinky s quinoou, které dám zamrazit a mám na několik týdnů vystaráno. Občas je to trošku práce, ale doma lze vyrobit všechno, pesto i kečup a dokonce i teriyaki omáčku.

Čím je starší, tím lepší má k jídlu vztah a víc se o něj zajímá. Momentálně chce být Masterchef a neustále si chce podívat o tom, jak udělá kompot, přidá tam trošku toho a toho, no je to sranda. Napadají ho fakt krutý kombinace. Kdybych věděla, že se to časem všechno srovná, že mám prostě jen vydržet, ušetřila bych si pár vrásek. Za posledních pár měsíců se jeho postoj výrazně proměnil a daleko ochotněji teď experimentuje a zkouší nová jídla.

Opět jsem se hrozně rozepsala, takže moc děkuji všem, kteří dočetli až sem. Ještě mám v plánu další pokračovací článek k tomuto tématu, kde bych se víc zaměřila na konkrétní jídla i s recepty a napsala i něco o svačinkách. Potěší mě, když mi dáte vědět, co vám zde chybělo a rádi byste se dozvěděli příště. Mezitím můžete blog odebírat emailem a další článek vám rozhodně neuteče.

Budu ráda, když se podělíte i o tu vaši cestu. Napište mi, jak jste se potýkali s prvními příkrmy a co vám třeba dělalo největší starosti.

Mějte se krásně.

Vaše Žanet