Původně jsem měla v plánu napsat článek o tom, jak zvládám první výlety a návštěvy s miminem, ale vypadá to spíš tak, že to bude článek o tom, jak je nezvládám bez něho. On totiž zatím skoro všechny akce komplet prospal, takže se s ním doteď žádný velký drama nekonalo. Je ale pravda, že když jsme vyrazili úplně poprvé mezi lidi, tak to tak jednoduché nebylo. Štěstí totiž přeje připraveným a já zapomněla nejdůležitější věc – dudlík, a taky moje mlíko. Takže docela katastrofa. Na první obídek jsem se mentálně chystala šest neděl. Člověk by řekl, že to tedy půjde hladce. Představovala jsem si jak spí, jak si dělám instafotky jídla a povídám s kámarádkou o všem možném i nemožném. Realita byla trošku jinde. 

Výlet s miminem je třeba hlavně dobře naplánovat a odhadnout čas. U nás bohužel neplatí pravidlo, že bych kojila v pravidelných intervalech. Je tedy celkem nepředvídatelné, kdy si zrovna řekne o mlíko. Většinou tedy v tu nejméně vhodnou dobu. Vypozorovala jsem, že mu vadí, když se pohybujeme okolo Budějovické na Praze 4 a úplně nejvíc běsný je, když zamířím do pizzerie Coloseum. Je to fakt zvláštní, ale nikde jinde nebřečí a všude to jinak prospí. Možná ze mě vždycky vycítí, že ani já nemám tuhle restauraci moc v oblibě. Takže jsem se už poučila a tam prostě chodit nebudeme. Ušetřím se pak nepříjmených pohledů a komentářů.

Dnes už chápu, jak se musí cítit matky s plačícími dětmi, když se na ně v kavárnách ostatní dívají pohrdavě, co si to vůbec dovolují chodit s dětmi mezi lidi. Ano, bohužel i toto se děje. Marně bych jim pak vysvětlovala, že doma je to andílek a že je prostě po mně a tam kde se nelíbí mamince, tak ani jemu. Je zvláštní, že v restauraci Soho to komplet prospal, stejně jako v Kogu a nepípnul ani na brunchi v Salabce. Trošku mi sice vadí, že ho vyoblíkám a pak ho ani nevytáhnu z kočárku, ale zase si můžu v klidu vychutnat čtyř chodové menu a popovídat s přáteli. Mnohdy usne už doma a ani si nevšimne, že ho překládám ze sedačky do kočárku a obráceně s že někde byl.

Pro případy, že by ale neměl svůj den, nosím s sebou odstříkané mléko. Všichni si to užijeme líp, nehledě na výhody, které z toho plynou, jako například to, že si můžu vzít na sebe co chci. Klidně šaty vzadu na zip. O dalších výletech psát nebudu, protože scénář je všude stejný. Zatím to tedy všechno zvládám na jedničku a potvrzuje se moje dávná představa o tom, že s miminem se dá dělat opravdu všechno. Důležité je, aby byl dobře nakrmený a pak je to těžká pohoda.

Co mě ale překvapilo, že moc nezvládám výlety bez něj. Když jsem šla poprvé sama ven, chystala jsem se na tu událost celý den. Byl to event v butiku DUSNI3, kde jsem sice byla už několikrát, ale tehdy to mělo pro mě zvláštní význam. Konečně jdu mezi lidi! Těšila jsem se, jak si vezmu nějaké úzké šatičky, sukni do pasu anebo kalhoty, ale tato představa se mi jaksi rozplynula doslova před očima, když jsem stála tváří v tvář realitě – rozuměj před zrcadlem. Nic z toho, co na mně devět měsíců čekalo ve skříni, mi prostě nebylo. Jaké zklamání! Vždyť jsem nechala v porodnici skoro všechna kila. Tak to poslední se mi bohužel usadilo na břiše. Naštěstí pak za další dva týdny zmizelo a dnes už jsem jako dřív, ale ten večer jsem si prostě musela vzít zase ty šaty, které jsem nosila skoro celé těhotenství.

Jenže jak se blížil večer, začínalo mi být jaksi jedno, jak budu vypadat, že jsem si ani nestihla nalakovat nehty, že už od rána chodím s vyfoukanými vlasy, takže je mám trošku splihlejší, vlastně se mi už ani nikam nechtělo. Když jsem odjížděla, tak jsem se asi ještě třikrát vrátila ode dveří, abych se rozloučila. Manžel si už myslel, že snad ani neodejdu. Celou cestu mi trvalo se mentálně přeladit na jinou vlnu.

Když jsem přišla na akci, tak mě nejdřív na každém kroku zastavoval někdo známý, s kým jsem musela prohodit pár slov, takže jsem ani neměla čas na kamarádku, se kterou jsem přišla. Byla jsem vůbec celá roztěkaná, do toho pořád kontrolovala mobil, jestli náhodou nepíše manžel a přitom se snažila trochu bavit. Nakonec jsem tam byla skoro poslední. Hezky se sice poslouchalo, jak báječně vypadám a jak jsem snad ani nerodila, jak jim chybí naše spolupráce a kdy se zase vrátím. Jediné co ale zajímalo mě, bylo kdy já se vrátím domů. Je to paradox. Celou dobu jsem chtěla ven a těšila se, jak si mentálně odpočinu a že se zase aspoň na chvíli vrátím do svého starého života. Jenže mi to najednou přišlo úplně zbytečné. Skoro ztráta času. Celý den příprav a kvůli čemu? Najednou mi chyběl ten gauč, kojení, uspávání a to všechno. Nejvíc mě asi mrzelo, že jsem prošvihla večerní koupání, i když koupu každý večer a ještě milionkrát budu.

Na druhou stranu vím, že není dobré být stále zavřená doma v izolaci. Proto jsme si s manželem vyrazili do wellness hotelu Kings Court Spa. Jen na jedno odpoledne, kdy k nám přijela máma a hned jsme jí využili na hlídání. Bylo to zvláštní. Slíbíla jsem si, že nebudu sledovat mobil, ale brala jsem ho pomalu i do sauny. Stále jsme si říkali, jak by to bylo prima, kdyby tam s námi mohl být i maličký. Řekla jsem si, že už budeme raději chodit všude s ním, protože si to bez něj prostě stejně neužijeme. Jenže jsem pak musela ke kadeřnici, na pedikúru, kosmetiku, masáž, takže se sem tam vzdaluju a je to lepší a lepší, ale stejně se vžycky těším zpátky až toho drobka obejmu a uslyším ho žvatlat.

Jsem v tom sama anebo to máte podobně?

Vaše Žanet