Neuvěřitelné, já vím, ale je to tak. Měla jsem různé představy o tom, jak to všechno jednou bude probíhat, až budu těhotná. Tak například jsem myslela, že to v práci oznámím až ve chvíli, kdy to na mně bude vidět. Budu celá tajemná a pak to řeknu a bude to pro všechny šok. No šok to byl spíš pro mě, protože se to provalilo hned den poté, co jsem si dělala test. Vzhledem k tomu, že jsme téma těhotenství probírali v práci snad denně, tak bylo těžké cokoliv utajit. Ráno jsem přišla do kanceláře a hned první otázka byla „tak co, dělala sis včera test?“ Marně jsem se snažila vyhnout odpovědi, protože nablblý výraz mě okamžitě prozradil. Takže během jedné minuty to věděly čtyři kolegyně. Jedna dokonce vykřikla nadšením tak nahlas, že se otočila polovina kanceláře a musela to pak trapně zachraňovat něčím ve smyslu „anooo, to je báječný, že ti schválili ten časopis.“ Celý den se pak neřešilo nic jiného, než že jsou v týmu už dvě těhule a kdo bude další na řadě. Nejabsurdnější na tom bylo, že jsem ještě nebyla ani u doktora, takže jsem vlastně stoprocentně nevědělala, jestli je všechno v pořádku a zda je embryo vůbec na svém místě.

Pro změnu představa o tom, jak překvapím svého doktora, mi vyšla. Loni v lednu se mě totiž ptal, jestli už neuvažuji o dítěti. Tak jsem ho potěšila tím, že ano, že už to mám naplánované na týden od 20. června (termín naší dovolené). Prý už zažil všelijaké odpovědi pacientek, ale přesný termín mu nikdy žádná nedala. A protože má smysl pro humor, tak si mě poznačil do složky, že mě tedy bude očekávat v červenci na prvním ultrazvuku. Vzhledem k tomu, že síla myšlenky zafungovala, tak jsem k němu opravdu v červenci přišla. Skutečně to tam měl poznačené a hned se smál, že toto ještě nezažil. I když tam byla vidět jen malinká tečka, hned jsem sama poznala, že tam tluče srdíčko. Sen se stal skutečností. Vážně budu máma! 

Následoval týden euforie. Jedna z dalších představ o těhotenství byla, že budu konečně zdravě jíst a cvičit. Okamžitě jsem jela provětrat peněženku do Wine and food a nakoupila si všelijaký mňamky a každý den posílala sestře fotku, jak dodržuji správnou životosprávu. To bylo asi naposledy co mi chutnaly sýry a rajčata. Už o týden později jsem zahájila nedobrovolnou hladovku. Ze začarovaného kruhu celodenních nevolností, bezesných a někdy i probrečených nocí, že to už vzdám, mě nakonec vysvobodil jen čas. Až po dlouhých deseti týdnech jsem přestala vozit kýbl v autě a začala zase trochu žít. Takže na otázku, jestli je pro mě těhotenství nejkrásnějším obdobím v životě ženy, odpovídám, že ne. Není. Je to spíš jedna velká katastrofa a opravdu si to moc neužívám. Ze zoufalství jsem párkrát zabloudila i do diskusí na emimino, v domnění, že tam najdu rady, jak se s tím vším vypořádat, ale našla jsem jen řeči typu „to nevadí, že je nám zle, hlavně že je mimísek v pořádku.“ Věřte, že v tu chvíli mně byl mimísek opravdu ukradený.

Ale má to i světlé stránky. Jsou momenty, které mi dodávají sílu to nevzdávat a vydržet. Třeba když malý kope. Nikdy bych nevěřila, že to se mnou bude něco dělat, ale je to fakt zážitek. Když to bylo poprvé, člověka zaplaví takový pocit klidu a jistoty. Do té doby se stále bojí, jestli je všechno v pohodě, jestli tam miminko žije, ale když s vámi začne takhle komunikovat, víte, že to celé má smysl.

O tom, že tedy není vše jen černobílé vám napíšu zase příště, protože mám spoustu zážitků, které mé těhotenství provázely a slibuji, že těch negativních se vás pokusím ušetřit. To aby to náhodou někoho úplně neodradilo. Kdyby se daly děti koupit v sámošce, bylo by to jednodušší, ale bohužel je musíme devět měsíců nosit. Na konci toho nás ale čeká velká radost a ta za to určitě stojí.