Dnes je Den dětí a já si uvědomila, že už to není jen o mně. Je milé dostávat každý rok od rodičů nějakou tu sladkost. Každý je něčí dítě, takže když mi táta každoročně posílá přání, je to v pořádku. Možná jsem jediná v tomhle věku, ale dostávám i adventní kalendář na Mikuláše. Letos to ale cítím jinak. Jsem poprvé máma a v postýlce mi spí miminko a je moje. Stále tomu někdy nemůžu uvěřit. Chtěla jsem dnes pustit do světa jiný článek, ale ten počká. Ráno jsem se probudila a řekla si, že musím napsat pár řádků o tom, jak se mi za poslední dva měsíce změnil život. 

Věděla jsem, že se toho změní hodně. Přijdu o svůj klid a pohodu, ale na druhou stranu daleko víc získám. Jsou to teprve dva měsíce, ale i za tu krátkou dobu mě mateřství naučilo spoustu věcí. Láska nepřišla okamžitě, ale postupně se stala absolutně bezpodmínečnou. Chtělo to jen trochu víc energie a času. Dnes když nepadám únavou, dokázala bych se i hodiny koukat, jak spí (až na to, že už většinou spí jen v noci nebo v kočárku, takže to nedělám). Vždycky mě ale fascinuje ten jeho výraz po nočním kojení, když ho držím v náručí. Jak má polozavřené oči, vyvrácenou hlavu a jen tak lehce pohybuje bradou z jedné strany na druhou. Tento stav jeho ukotvenosti bych si chtěla zapamatovat navždy. Pokaždé si říkám, že ho musím natočit nebo vzbudit manžela, aby to viděl taky, protože přes den tohle nedělá.

Mateřství je náročné a vyčerpávající, ale den ode dne mě dělá šťastnější a vyrovnanější. Naučilo mě toho hodně. Žít přítomností okamžiku. Dělat věci efektivně. Utřídit si priority. Mám teď prostě svůj svět. Denně chodím ven s kočárkem. Vlasy hodím ledabyle do culíku, vezmu si mokasínky, make-up neřeším a jen se tak procházím po okolí. Cítím se strašně svobodná. Pochopila jsem, že některé věci jsou absolutně nepodstatné (teď ale nemyslím Prada kabelky! Zase tak moc mi nehráblo). Manžel se mě celé těhotenství ptal, jestli jsem na sebe hrdá a já nikdy nedokázala odpovědět. Nevěděla jsem jak to jako myslí. Jako hrdá na co? Že mám v břiše nový život? Že budu máma? Teď už to ale chápu. Najednou dává všechno smysl. Jsem hrdá na to, že jsem máma. Mám momenty, kdy si říkám, jestli by mi nebylo líp ve svém starém životě. Večírky, výlety a jen se tak válet na terase a číst si v klidu časopisy. Ale nebylo. Šla jsem nedávno do večírku a celou dobu jsem kontrolovala mobil a přála si, aby to už skončilo a mohla jsem být zase doma. Když jsem pak přijela, hned jsem se vrhla na ty moje dva kluky. Bylo to jen pár hodin, ale připadalo mi to jako věčnost.

Dřív jsem se bála, že když se stanu matkou, ztratím kontakt s okolním světem. Budu jen mluvit o plenkách, protože nic jiného za ten den nezažiju. Není to daleko od pravdy, ale víte co? Mně to nevadí. Změní se vám i okruh přátel, ale nestresujte. To je v pořádku. Vždycky to tak v minulosti bylo. Pár přátel zůstane, ale ostatní se mění. Dnes mám nové nebo staronové kamarádky, matky, se kterými mi nevadí rozebírat stále dokola, jak mi malý v noci spal a kolik plen mi počůral. Miluju tenhle svůj nový život, a mysím, že mě jen tak brzy neomrzí. Nechci promarnit ani jedinou minutu. Jeho první úsměv a první zvuky, které vydává, se už nikdy opakovat nebudou. Každý den mě překvapí něčím novým.

Ráno jsem si vzala Zolouška do postele (je to takový náš rituál) a pozorovala ho jak spí. Místo, abych ještě dospávala s ním, což většinou dělám, píšu tenhle článek a těším se, až se probudí a budeme si hrát. Je přece Den dětí. Dnes vymyslíme něco speciálního a také je na čase vytáhnout ze šuplíku hračky, které ještě neviděl.

Krásný den všem dětičkám i vám!

Vaše Žanet