Jak se vypořádat s emocionálně, psychicky i fyzicky nejnáročnějším obdobím v životě? Nijak. Prostě to přežít. Jinak to nejde. Můžete přečíst x příspěvků na e-miminu a může vám x kamarádek říkat, jak to chce jen čas, ale když to přijde, stejně tomu nevěříte a myslíte, že to nemá konec. Je to hormonální kolotoč s pocity absolutního vyčerpání, nekončící únavou, slzami štěstí, ale i těmi v noci do polštáře. Euforie, radost a energie mě jaksi minuly obloukem. Něco jsem čekala, něco mě mile překvapilo, něco zaskočilo. Každopádně to mám za sebou a neskutečně se těším, až začneme chodit po návštěvách, kávičkách a jezdit na výlety, no prostě žít. Doteď jsem byla v zajetí obývacího pokoje. Neunikl mi jediný díl Nákupních maniaček ani pořadu Prostřeno (ano bohužel). Ještě pár dní a neručím za sebe. Zde jsou moje postřehy jak se vypořádat s touto náročnou životní výzvou a jak si zvyknout na fakt, že s vámi najednou bydlí malý člověk, kterého zajímá jen mlíko a je mu jedno, že třeba celý den chodíte v pyžamu.

Jsem plná dojmů a pocitů, že ani nevím, kde začít. Jsou věci, na které vás prostě nikdo nepřipraví. Nikdo nepřizná, že měl stavy úzkosti, že byl na pokraji zhroucení, vyčerpání a nevím čeho ještě. Každý bude tvrdit, jaká je to radost a jaké má štěstí, ale já tomu moc nevěřím. První dny jsou náročné. Všichni podle mě projdou nějakou fází krize. Mohou být výjimky, ale myslím, že většina žen to jen prostě nechce přiznat. Neříká se totiž snadno, že už po týdnu ztrácíte nervy, že si někdy přejete vrátit čas, že jste na smrt unavená a vlastně vás ta nová role ani netěší. Když jsem řekla kamarádce, že jsem jednou na miminko mluvila i sprostě, protože jsem byla šíleně unavená a už jsem myslela, že další minutu nezvládnu, myslela jsem, že mě zavrhne. Jenže ona to měla úplně stejně. Samozřejmě si to potom vyčítáme a brečíme, ale to asi k šestinedělí patří. Celé těhotenství se mnou nehnul jediný hormon, no tak jsem si to asi včechno vybrala až teď.

Přesto, že je toto období hodně náročné, si někdy přeji, aby se zastavil čas. Jsou okamžiky, které už nikdy nepůjdou vrátit zpět. Když na mě maličký leží a poslouchá tlukot mého srdce, je to nepopsatelný pocit štěstí. A jak krásně hřeje! Samozřejmě mě mrzí, že jsem takový slaboch a spáč, protože jsem ho chtěla neustále pozorovat, koukat jak v noci dýchá a být plná euforie, ale nešlo to. Aspoň né ty první dny. Jenže strašně rychle roste a mění se, až je to neuvěřitelné. Někdy si říkám, kam se podělo to moje motolské miminko?

Udělala jsem si  takový malý seznam všeho, co bych o šestinedělí vzkázala svému těhotnému já:

1. Někdy mi chybí těhotenské břicho. Dnes to vidím jako zázrak a nosila bych ho s ještě větší hrdostí.
2. Není pravda, že matky jsou po porodu obdařeny nějakou speciální dávkou energie a že nepotřebují spánek. Potřebují! Ty hormony zase tak dobře nefungují – aspoň u mě ne.
3. Neplatí ani to, že matky už nikdy nespí tvrdě, že své dítě vždycky uslyší. Neuslyší! Někdy mám stavy, že se mi zdá, že už malého kojím a mám ho u sebe, ale ve skutečnosti spím a musí mě manžel upozornit, že se mi malý hlásí o mlíko.
4. Ne vždy dojde k okamžitému zamilování se hned po porodu. Všechno má svůj čas. Neznamená to, že jsem hrozná matka.
5. Stejně tak se nehodlám cítit špatně, že jsem první dny nekoukala fascinovaná do postýlky jak spí, ale zajímala mě vlastní postel. Všechno přišlo až časem, až bylo víc energie. Na začátku jsem si myslela, že už nikdy nebudu večer koukat na telku, že si nikdy neoddychnu, ale přišlo to potom nějak samo. Dnes už snad ani nevím co to únava je.
6. Když se vám tam dole hrabe v jednom dni asi deset lidí, začne vám být pak v životě jedno, kdo vás kdy uvidí nahou. K tomu se tak trochu váže i fakt, že mi začíná být jedno jak vypadám, ale proti tomu se snažím bojovat, takže držím aspoň standard vlasy a podpatky. Make-up jde někdy stranou. Nechci se chválit, ale naštěstí vypadám i bez něj jako člověk. Případně tvářenka Chanel udělá divy.
7. Vytáhnout prso před známými nebo na veřejnosti? Žádný problém. Na kojení jsem měla vůbec všelijaké názory, ale nakonec jsem v šoku sama ze sebe, že mi to ani nevadí, ani  to nebolí, prostě to beru jako přirozenou součást toho všeho. Bála jsem se bolesti, ale opravdu to nebolí. Myslím, že to chce jen dobrou techniku a na začátku hromadu trpělivosti. Děkuji ochotným sestřičkám v Motole!
8. Ať už jsem se obávala čehokoliv, všechno jde nějak samo a rychle jsem si našla vlastní cestu jak s miminkem manipulovat, jak začít s rituály apod. Je fajn si něco načíst dopředu, ale všechno je potom jinak. Každý musí najít svůj systém.
9. Budete potřebovat telefon s velkou pamětí. Ještě, že mám 64 GB. Denně udělám desítky fotek a videí. Bůh žehnej iPhonu.
10. Jsou momenty, kdy myslíte, že už to dál nezvládnete, ale jak říká kamarádka, jsme bohyně. A to mluví za vše.
11. Připravte se na pocity pláče a smíchu zároveň. Někdy brečíte a ani nevíte proč. Být matkou je opravdu pozoruhodný jev.
12. Není nic krásnějšího, než když se začne poprvé smát. Musíte si skoro šest týdnů počkat, ale stojí to rozhodně za to. Pak mu odpustíte úplně všechno.
13. Vůbec mi nevadí, když mě malý poblije nebo počůrá. Přijde mi to normální. Nakonec se u toho zasmějeme.
14. Chybí mi můj starý život, ale když jsem šla poprvé sama večer ven, přišlo mi to jaksi zbytečné. Už jsem se těšila domů.
15. Jsou dny kdy jen celý den nosíte a uspáváte a neuděláte nic. V momentě, kdy se smíříte s realitou a přestane vás štvát, že máte nádobí ve dřezu, chcete ještě vyprat nebo někomu zavolat, a přijmete fakt, že teď jste jen vy a on a čas se zastavil, tak se zklidníte vy i dítě. A víte jak to je. Spokojená máma = spokojené miminko.
16. Naučila jsem se dělat věci rychleji a efektivněji. Jednou rukou zvládnu i nemožné.

Čas je vzácný a když máte dítě, platí to dvojnásob. Proto dnes skončím tady, ale příště vás čeká ještě pokračování o konkrétních tipech, co se mi osvědčilo, co mi chybělo nebo jsem kupovala zbytečně a jak jsme si to nakonec začali pořádně užívat.

Ráda odpovím na všechny dotazy, takže mi klidně napište co by vás zajímalo. Vaše Žanet.