Nejhodnější miminko v porodnici

Moje těhotenství nebylo zrovna optimální a bohužel ani porod nebyl procházka růžovou zahradou. Navíc to tím zdaleka nekončilo a v následujích dnech mě čekala další překvapení. Od hormonálního karnevalu, přes stavy úzkosti, pocity bezpráví a marnosti až po tu radost, že jsem doopravdy máma. Spravedlnost ale existuje a odměnou za krušných devět měsíců a týden příkoří v porodnici je mi teď to nejhodnější miminko v okolí. Přesně takové, jaké jsem si vždycky přála – kam ho posadíš, tam ho najdeš. Aneb jak říkám pořád, každý má takové dítě, jaké snese. Obávám se, že já bych rozhodně jiné nezvládla. Myslím to vážně. 

Sotva jsem se ráno v šest hodin vzpamatovala ze zážitků z předešlé noci, otevřely se dveře a já poprvé uviděla tu růžovou kovovou postýlku. „Vezeme Vám miminko“ ohlašovala mi sestra. Chvíli jsem se prala se všemi těmi hadičkami, vyškrábala se do polosedu a nechala si ho poprvé přiložit. Měl zavřené oči a já si pamatuji moje první slova „jé, tak to je on? Takhle vypadáš?“ Toto jsem nosila devět měsíců v bříšku? Nemohla jsem se vynadívat. Byl tak maličký. Přitom vážil 3690 gramů. Nebyl vůbec volezlej ani se neloupal, komplet dopečené miminko. Milionkrát jsem si ho představovala, jak asi bude vypadat a věřte nebo ne, ale bylo to právě takto. Byl prostě boží. Na fotkách z ultrazvuku často vypadal jako Kačer Donald, což mě trochu děsilo, ale naštěstí to byla asi jen omotaná pupeční sňůra okolo nosu.

Nepřisál se, tvrdě spal a mně bylo líto ho budit. Nikdy by mě nenapadlo, že naše poprvé proběhne zrovna na jipce za takových okolností. Stihla jsem si ho jen vyfotit, pohladit, navždy tento okamžik uložit do paměti a dát mu pusinku. Za pět minut jsem ho musela odevzdat. Když se nepřisál, tak žádné zdržování. Bylo to strasně zvláštní. Čekala jsem nějaké hluboké emoce, slzy, cokoliv hormonálního, ale nic se nedělo. Kde jsou ty pocity absolutního štěstí, o kterých mi všichni říkali? Jsem divná nebo zpomalená z narkózy? Možná ještě trochu v šoku. To všechno přišlo, ale až o pár hodin později.

Daleko víc mě emocionálně zasáhla zpráva od manžela, kterou mi psal ještě v noci. Tohle on prostě umí a někdy si spíš přeji, aby mi v takových chvílích nepsal, protože potom břečím jak želva a nejde to zastavit. Když jsem si četla všechna ta krásná slova o naší lásce a mojí statečnosti, o tom, jak máme zdravého Zolíčka a jak moc se na nás těší, to všechno jen vyvolalo další vlnu vzpomínek na předešlý den a noc. Stále dokola jsem si prohlížela fotky, které mi v noci poslal, i tu první fotku, kterou jsem ráno pořídila já.

Nebyla jsem vůbec psychicky připravená na to, že mi miminko přivezou až večer a pak jen každé tři hodiny. O císaři jsem si nikdy nic nečetla, protože jsem s touhle variantou porodu prostě nepočítala. V tu chvíli se ozvaly hormony. Pocity zmatenosti a bezpráví. Jak mi můžou celý den neukázat moje vlastní miminko? Byl to vůbec po všech stránkách dost náročný den. Ráno jsem zjistila, že nemůžu hýbat pravou nohou. Všude jsem měla hadičky, nemohla jsem se ani pořádně pohnout a do koupelny jsem se plazila v doprovodu sestry. Sotva jsem stála na nohou. Na normální jídlo jsem ještě neměla nárok, jen na hnusnou polévku a čaj. I druhý den mě čekala dieta. Vzhledem k tomu, že moje poslední jídlo byla snídaně v neděli ráno, tak si jistě dovedete představit jak mi bylo. A do toho všeho mi řeknou, že Zolíčka uvidím až v pět odpoledne!? Naštěstí to manžel domluvil už na druhou hodinu a šel ho vyzvednout, aby sestrám ulehčil práci, když to tedy nestíhají rozvážet.

I tak to čekání bylo nekonečné, ale stálo rozhodně za to. Když mi ho přivezli podruhé, měl už otevřené oči. Podíval se na mě takovým zvláštním pohledem a v tu chvíli se to ve mně probudilo. Konečně mateřský cit! Měli jsme na sebe víc času a mně to začalo všechno pomalu docházet. Máme dítě a jsme rodina.

V úterý ráno mě převezli na oddělení šestinedělí. Čekala jsem pokoj s někým po císaři, ale dali mě na normální rooming in, odkud zrovna odcházela jedna maminka, takže jsem tam byla celý den sama – úplně. Malého mi jen vozili sem a tam. Byl stále spací a sestřičky tvrdily, že zatím ještě neplakal, že je to nejhodnější miminko v porodnici. Strasně jsem si přála mít ho u sebe, abych se nemusela stále dokola trápit tím, jak ho sestry pořád odvážely. Měl vždycky tak odevzdaný výraz. Vím, že ještě nic neviděl, ale připadalo mi, že na mě kouká a říká neboj mami, já se zase vrátím. Rvalo mi to srdce. Bylo to stále horší a horší.

Další den přišla krize a asi dvě hodiny jsem břečela do polštáře a litovala sama sebe. Jak jsem neschopná se o sebe postarat, zvednout se z postele, že ani nemůžu rovně stát, tak jak bych asi přebalila dítě a to nemluvím o tom, jak bych si ho vytáhla z postýlky a přiložila na kojení. Věděla jsem, že se musím sebrat, že dřív nebo pozdeji mi ho tam dají, jinak by nás nepustili domů. Čím dřív začnu, tím líp. Jenže mně dělalo i problém dojít si pro konvičku s čajem. Přišla mi tak těžká! Fakt strašný pocit. Ta představa, že je malý celou dobu na konci chodby a já s tím v tu chvíli nic nezmůžu. Zmobilizovala jsem všechny zbytky sil, přestala se litovat a začala bojovat. Tedy chodit a trénovat.

Ve čtvrtek po snídani jsem si pro něj konečně šla a už jsme spolu zůstali napořád. Sestry mi ukázaly přebalování, koupání a daly všechny možné instrukce. Byl tak strašně trpělivý, spokojený a odevzdaný. Celý den jsme se ňuňali. Nikdy neplakal, až jsem ho podezírala z toho, že to vůbec neumí. V noci krásně spal. Neprobudilo ho ani to křičící dítě mojí spolubydlící. Stále jsem ho totiž po očku sledovala.

Den i noc utekly jako voda a v pátek ráno mi oznámili, že nás pustí domů. Bylo to velké překvapení, protože jsem myslela, že tam budeme až do soboty. Malý krásně prospíval, já bez problémů kojila, takže nebyl důvod nás tam držet. Byl zrovna Velký pátek, venku krásně a doma na nás už čekala velikonoční výzdoba a sváteční pohoda. Začala další kapitola našeho života.

 

 

 

7 thoughts on “Nejhodnější miminko v porodnici

  1. Anna

    Mozna bylo miminko takove odevzdane, protoze bylo stale v soku z te separace od porodu…byla jste s nim v tech prvnich dnech extremne malo, to je smutne. Ja po cisari jsem mela ditko u sebe v patek (narodil se ve ctvrtek) a v nedeli jsme jeli domu…nebala jsem se ozvat

  2. Ver.

    Tuhle separaci bych asi nedala. Malého jsem u sebe měla už hodinu po císaři (o to se zasadil manžel, který by bez pohledu na nás dva spolu neopustil porodnici) a vůbec bych si ho nenechala vzít, kdybych se o něj mohla postarat. První noc byl na jiném pokoji, ale už od druhého dne dopoledne zůstal u mě. Podle popisu jste se ale krásně sžili i přes ten těžký začátek, dost o tom svědčí prospívání miminka v prvních dnech 🙂

  3. zanetkamp

    Bohužel jsem byla v plné narkóze a narodil se kolem půlnoci, takže to jinak nešlo. Myslím, že by mi ho klidně dali i druhý den po porodu, ale já jsem byla úplně vyřízená. Musela jsem nejdřív nabrat sílu. Nakonec jsme to ale všechno dohnali.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *