Přestaňte se ptát, kdy bude druhé dítě.

Přestaňte se ptát, kdy bude druhé dítě

Tento článek mám v šuplíku už víc než rok. Možná by tam i navěky zůstal, kdyby nedávno nenapsala moje oblíbená blogerka Brooklyn Blonde článek na toto téma. Tak jsem si na něj vzpomněla a řekla si, že ho trochu opráším. Tehdy jsem ho napsala bleskovou rychlostí poté, co se mě zase někdo po stopadesáté zeptal na tu snad nejhorší otázku ze všech. „Kdy budete mít druhé?“ Někteří lidé nemají obdoby. Dokáží se ptát stále dokola. Mám kamarádku, která to snad bere už jako nějakou formu jak prolomit ledy, aby řeč nestála, nebo já nevím. Nejhorší bylo, když se mě někdo zeptal třeba týden po porodu. Jako vážně? 

Zkuste se vžít do situace, že potkáte parádního chlapa, užíváte si momenty teď a tady a najednou se vás lidé začnou ptát, kdy se zasnoubíte. Když to uděláte, následuje další vlna otázek, kdy už se konečně vezmete. A až se to stane, přijdou otázky na děti. Kdy už do toho praštíte? Hurá, máte první dítě. Než se stihnete vzpamatovat, začnou se ptát kdy bude druhé, třetí, desáté.

Pořád slyšíme, jak máme žít přítomností okamžiku a přitom toto je přesně to, co jde proti tomu. Proč bychom měli hned myslet na to, co přijde potom, když teď je ta správná chvíle žít v součastnosti a na nic jiného nemyslet? Nekazte ten moment teď a tady, kdy si chce rodina užít to štěstí, že má své první dítě. I kdyby to bylo to nejhodnější dítě na světě, to není důvod, mít jich hned dalších deset.

Když si vybavím, jak mi v šestinedělí padala hlava u kojení a jediné co jsem si přála, byl zase můj starý život. Aspoň na jeden den. Takže když se mě někdo v tu dobu zeptal, kdy bude druhé, ne, opravdu jsem neměla úsměv od ucha k uchu a nechtěla hned na manžela skočit s tím, že pojďme na to, uděláme si hned druhé miminko, protože to je přece strašně prima, celé týdny nespat.

Nehledě na to, že toto je dost citlivé téma. Žijeme v době, kdy čekárny klinik asistované reprodukce praskají ve švech, spousta lidí na to svoje první čeká dlouhé měsíce, možná i roky a pak přijde někdo, kdo třeba ani nemá děti a začne se vyptávat na něco, co je tak osobní.

Takže až se příště budete chtít zase zeptat, kdy bude druhé dítě, ať už vás to zajímá z jakéhokoliv důvodu, nechte to být. Nedělejte to. A vůbec se neptejte, kdy bude to první. Nikdy totiž nevíte, co všechno se děje za zavřenými dveřmi.

Opravdu chcete slyšet, že někdo už třeba nemůže mít druhé dítě? Chcete otevírat něčí staré rány? Nebo svými zbytečnými otázkami nahlodávat myšlenky, jestli to tak opravdu má být, jestli je to správně mít jedno. Nikdo nechce žít s pocitem viny, že nemá dvě.

Před časem jsem četla krásný článek, kde se autorka ptala devíti rodičů, proč se rozhodli mít jen jedno dítě. Některé odpovědi vás možná překvapí. A vám, kteří chcete mít v životě jen jedináčka to možná dodá vnitřní sílu a budete mít pocit, že se k tomu článku musíte pořád vracet. Nečetla jsem všech 775 komentářů, ale četla jsem jich dost na to, abych mohla být v klidu, že nejsem jediná na světě, komu v tuhle chvíli vyhovuje, že má jen jedno.

Unavuje mě stále dokola odpovídat na něco, na co vlastně ale sama nemám odpověď. Momentálně prožívám nejšťastnější okamžiky mého života. Miluju svoji rodinu a mám pocit, že takhle jsme kompletní. Nic víc nám nechybí. Užívám si každý jeden den, kdy můžu být se synem. Nechci, aby to skončilo a tak si logicky neumím představit, že je mezi námi někdo další. Ale kdo ví, třeba mi po čtyřicítce hrábne. Malý bude ve školce, ráno postýlka prázdná…

Děti jsou to nejkrásnější, co nás v životě potkalo. Čas běží šíleně rychle. Jednou vyrostou a bude se nám stýskat po těch probdělých nocích a počůraných plínkách. Ovšem to, jestli bych chtěla, měla nebo musela mít další děti, je jen mezi mnou a mým manželem. A možná někým tam nahoře, kdo to celé řídí.

Nechte nás žít ten jedinečný moment, který se už nebude opakovat. Mít dítě je velký životní krok, tak proč hned dělat nějaký další.

Jak to vidíte vy?

Vaše Žanet

 

 

15 thoughts on “Přestaňte se ptát, kdy bude druhé dítě

  1. Dominika

    Krásný článek! Ač jsem tuhle otázku já nikdy nikomu nepolozila, poslední dobou ji slýcháme často od ostatních. Brali jsme se z lásky, pred dvěma lety, protože jsme k sobě chtěli patřit. Asi rok už se pokoušíme o miminko a skončili jsme na Klinice asistované reprodukce. Celé dva roky se spustu lidí ptá, kdy budeme mít děti. Teď, kdy se naše situace zkomplikovala, s každou další otázkou bych vyskočila z kůže. Sama bych na tu otázku znala odpověď…
    Většina lidí ani netuší, že to nemusí jít tak snadno, ikdyz si to člověk tak moc preje. Takže na toto téma začínám být trochu alergická…Tak osobní věc a přesto se každý ptá…

    • Žanet | Heels and baby powder

      Děkuji za pěkný komentář a cítím s Vámi. Mám také teď ve svém okolí někoho, kdo se strašně dlouho pokoušel a docházel na kliniku a teď se to konečně podařilo. Musí to být hrozné v takové situaci dostávat tyhle dotazy. Lidé něco plácnou, ale vůbec nedomýšlí, co se na té druhé straně odehrává. Doufám, že se brzy ozvete s dobrou zprávou. Přeji vše dobré. Žanet

  2. Zuzana

    Vďaka za článok, tiež mám jedného synčeka, bude mať 2 roky, zamestnáva nás na 200%, ďalší člen nám zatiaľ veru nechýba, nie je čas ani energia 🙂 Ale okolie vždy radí, odporúča, mudruje… Ešte raz ďakujem, som rada že nie som sama, kto to takto cíti ♥

  3. Alex

    “Lidi něco plácnou a vůbec nevědí..” skvělý postřeh i článek. Osobně mě tohle téma už míjí, ale dovedu si představit, co všechno taková “ultravhodná” otázka může napáchat. A nemusí se týkat jen témat v článku uvedených, škála je mnohem širší. Díky za námět k zamyšlení. Osobně jsem se na tohle nikdy nikoho nezeptala, a jsem už ve věku, kdy ani mě se lidi neptají… přesto je dobře si občas uvědomit, že bolavé otázky můžeme svým blízkým (třeba i v dobré víře) položit snáz, než se zdá. A spolknout je dřív, než něco plácneme. Ještě jednou díky 🍀

  4. Veronika

    Hmm, tento clanek me velmi zaujal..

    V podstate od te doby co jsem dostala rozum, tvrdim, ze chci jen jedno dite, takze doufam, ze budu techto otazek usetrena.. Vedi to snad uplne vsichni…

    Ja si sama osobne myslim, ze prumerna rodina je schopna zabezpecit dostatecne jen jedno dite.. Tak aby mu nic nechybelo, v dospelosti ho postavit trochu na nohy vcetne zacatecniho bydleni…

    Nevim, mam to asi nastavene jinak jak ostatni…

    • Žanet | Heels and baby powder

      Já to mám nastavené dost podobně a myslím, že nebudeme jediné. Jsem ráda, že jsem nakonec tento článek z toho šuplíku vytáhla, protože teď vím, že v tom fakt nejsem sama a vlastně jste mi všichni dodali sílu si víc stát za svým názorem, takže děkuju!

  5. Katy

    Super. Konečně někdo má stejné pocity, jako já. Na dítě jsme čekali 5 let, vyzkoušeli, co se dalo, prožili několik nevydařených těhotenství. Vymodleného syna miluju a vzhledem k tomu, že je mi 42 let, už fakt další dítě neplánuju. Ale okolí se stále ptá, kdy bude druhé. Drzouni. Já si užívám svého milovaného syna, zvykám si na to být matkou (budou mu 2 roky). No a na ty otázky většinou odpovídám, že chci mít rozmazleného jedináčka, protože na hloupou otázku rovnocenná odpověď.

    • Žanet | Heels and baby powder

      Já si asi taky vymyslím nějakou zajímavou odpověď a tu budu používat. Přesně, lidem třeba ani nedochází něco tak zjevnýho, jako je věk matky. Já už taky nejsem nejmladší, těhotenství bylo příšerné a porod ještě horší. Děkuju za podporu a přeji taky hodně pevné nervy.

  6. Tamara

    Mě se podařilo otěhotnět cca po 2 letech poté, co jsme si s manželem řekli, že bychom chtěli miminko. Mezitím porodily všechny mé kamarádky a otázka, kdy už jako budeme mít taky dítě byla na denním pořádku. Není to nic příjemného, zvlášť, jsou věci, které nejdou naplánovat a potřebují čas. Otázky na druhé dítě padají samozřejmě také. Zatím jsem ve stavu, že si nedovedu představit znovu se pokoušet o miminko, být znova těhotná, rodit, šestinedělí, péče o 2 děti, x let doma bez práce … a víceméně by mně ani manželovi nevadilo mít jen jedno dítě. Měla jsem to tak nastaveno už i předtím, že jedno bude stačit. Sama mám několik sourozenců a můj manžel taky, tak se to ve mně na druhou stranu trochu bije, že je škoda, aby byl sám. Syn má teprve půl roku a není mi ještě 30, takže tuto otázku nechávám zatím otevřenou, možná si to za pár let rozmyslíme a možná zjistíme, že nám to ve třech vyhovuje.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *