Dnes je to přesně rok, kdy jsem spustila první článek a netrpělivě čekala na reakce. Pamatuji si, jak jsem celý den seděla u počítače a nemohla uvěřit tomu, kolik lajků, komentářů a sdílení můj první článek měl. Vím, že to byli tehdy převážně zvědavci, kteří už se pak nikdy nevrátili, ale v ten moment jsem si vyčítala, že jsem blogování všemožně odkládala, protože ten pocit radosti se nedal popsat. O blogu jsem mluvila tisíckrát, ale pak hledala důvody, proč ho nezakládat. Obávala jsem se reakcí a jestli ho vůbec někdo bude číst. Nebýt kamarádky, která mi denně říkala, ať už začnu, tak bych ho možná ani nerozjela, ale stalo se a jsem jí nesmírně vděčná, protože mi ukázala cestu, jak být na mateřské stále při smyslech, aktivní a jak dělat to, co mě baví.

Ušla jsem kus cesty. Zjistila jsem, že to není jen tak něco si psát, že je za tím strašně moc práce, a že blogování bere daleko víc času, než jsem si myslela. Je to zároveň hrozná droga a čím víc čtenářů člověk má, tím větší je to zodpovědnost. Je to takové moje druhé dítě, o které se denně starám. Nikdy nechci Zolinka stavět na druhou kolej a tak píšu po večerech anebo o víkendu, když manžel hlídá. Ono se to přes den ani moc nedá. Dřív ano, když malý stále spal, ale teď, kdykoliv sednu k počítači, že bych chtěla třeba jen objednat nákup, okamžitě to zmerčí a začne se po mně sápat a chce být u toho.

Bez podpory rodiny bych blog dělat nemohla. Velké díky patří manželovi za všechny fotky a retuše a děkuji i sestře, která když jednou za čas přiletí do ČR, ochotně hlídá, abych si mohla dodělat všechny resty. Blogování je hezké rozptýlení od každodenního života. Sice píšu často o plínkách a příkrmech, ale to protože je to svým způsobem takový deníček, který si třeba jednou přečte můj syn.

Jak se říká, všeho s mírou. Je tedy dost možné, že někdy nebudu přispívat tak často, zvlášť teď, když se zase lepší počasí a můžeme být delší dobu venku a jezdit po výletech. A co teprve až začne léto. Malý teď dělá tolik nových věcí a já rozhodně nechci přes den koukat do mobilu, ale chci tu být s ním, teď a tady. Po večerech se chci zase věnovat manželovi, který sice nikdy nic neřekne a nechává mě v klidu sedět u počítače, ale vím, že by se raději ňuňal u telky pod dekou, tak jako jsme to dělávali, než se malý narodil. Takže do dalšího roku je plán jasný. Vyhradím si nějaké úřední hodiny a těch se budu držet. Je sice těžké nastavit nějaké hranice, když člověka něco baví, a mohl by u toho trávit celé dny, ale to skutečně nejde. Na prvním místě je a vždy bude rodina.

Děkuji Vám všem, že tu se mnou jste, že mě podporujete, blog rádi čtete, baví Vás a inspiruje. 

Mám ještě velké plány, kam bych chtěla blog posunout a co všechno pro Vás chystám. Bude toho hodně, a věřím, že na to všechno najdu čas a nakonec se mi podaří vymyslet to tak, abych se mohla zároveň plně věnovat rodině a všichni byli spokojení. Žádnou jinou variantu si nepřipouštím. Vždyť síla myšlenky je mocná! 

Děkuji Vám všem, že po té cestě jdete se mnou, za Vaše reakce a pozitivní ohlasy. Jste to Vy, kvůli komu má celá tahle práce smysl a co mě stále nutí posouvat se dál.

Vaše Žanet