Dnes je to přesně rok, kdy jsem nastoupila na mateřskou dovolenou. Jakoby to bylo včera. Pamatuji si, jak jsem se v práci nemohla rozloučit. Uklízení stolu a šuplíků bylo nekonečné a možná jsem si i tak trochu přála, aby to trvalo věčně, protože se mi odcházet vůbec nechtělo. Nakonec jsem se do práce vracela ještě za pár dní odevzdat telefon a nějaké papíry, protože jsem to prostě toho 15. ledna nějak nedokázala. Přeci jen jsem tam strávila několik let a v hlavě se mi stále honily vzpomínky na to či ono. Na druhou stranu jsem se ale neskutečně těšila, až budu doma a malovala si, co všechno budu dělat a jaké to bude, až se malý narodí.
Musím říct, že mateřská dovolená pro mě je tak trochu dovolená. Je to i dřina a obrovská zodpovědnost. Když člověk padá únavou, není to moc veselé, ale pravda je, že ten rok doma překonal moje očekávání. Neskutečně si užívám ta lenošivá rána v posteli, kdy nemusím hlídat budík. Ranní kávičku, kterou světe div se, většinou vypiju teplou, zkrátka tu pohodu a ten pocit, že nic nemusím, ale můžu všechno. Můžeme si celý den hrát a vše ostatní hodit za hlavu. Můžeme jít ven a jen tak se procházet anebo se s někým potkat. Jsem konečně pánem svého času a někdy si přeji, aby to nikdy neskončilo. Samozřejmě jsou některé dny na zbláznění. Malý je otravný a už se těším, až manžel přijde z práce a vystřídá mě. Naštěstí je takových dní velmi málo.
Jsem hrozně vděčná, že mi manžel ve všem pomáhá. Kdykoliv pohlídá, koupe, krmí, uspává, a i když někdy padá únavou, sebere poslední zbytky sil, aby mi udělal masáž nebo načesal vlasy. Mám štěstí, že já nejsem ta matka, která je zároveň kuchařka, služka, zdravotní sestra, údržbář a nevím co všechno, co se píše v těch „vtipech“ kolujících po internetu. Jsme na to dva a jedeme v tom spolu. O tom jsem ale psát nechtěla.
V dnešním článku bych ráda odkryla pár věcí, o kterých jsem si myslela, že se mě na mateřské vůbec nebudou týkat. Už jsem pochopila, že realita je mnohdy jiná než jak si to celé představujeme. Myslela jsem totiž, že když budu celý den doma, tak …
… budu mít spoustu času na cvičení.
Tohle je asi nejvtipnější. Jsem fakt velký spáč, takže když můžu, spím. A to mám veliké štěstí, že malý v tom jede se mnou a je evidentně po mně, jenže i tak jsem pořád tak trochu mombie. Tenhle výraz jsem nedávno našla na Pinterestu a dost mě pobavil. Měla jsem představy o tom, jak budu s malým cvičit podle videí ze sociálních sítí a různě ho do toho zapojovat. Neříkám, že to ještě nepřijde, ale dnes už váží poměrně dost na to, abych s ním mohla dělat všelijaké kliky a sedy lehy s pusinkami. Na to fakt nemám sílu. Spásu jsem našla v lekcích tance s miminky, o kterých jsem psala před koncem roku článek, tak aspoň něco. Dobrovolně se přiznávám, že jsem za celý rok necvičila ani jednou.
… budu mít perfektně naklizeno.
Mám ráda pořádek, i když manžel mi to nevěří, protože realita často vypadá dost jinak. Přiznávám, že nejsem moc koordinovaná a dokážu se bez výsledku hodně dlouho motat po bytě, než přistoupím k věci. Nevím, jak to manžel dělá, protože on když je s malým doma, tak dokáže za dvě hodiny uklidit celý byt, má ho nakrmeného, vysmátého a většinou mu spí. Vím, že jsem na sebe i dost příšná, protože to doma prostě chci mít stále jako z katalogu a máma si dělá srandu, že jsme si měli pořídit ještě jeden byt, kam bychom se chodili jen dívat. Nedávno jsem našla inspirativní článek na Pinterestu, jak doma udržovat pořádek, když máte batole a jak uklidit během deseti minut. Takže vyzkouším a podám zprávu.
… budu mít konečně čas na čtení knížek.
Toto je sporné. Myslím, že čas by se možná i našel, hlavně když jsem kojila, ale to jsem raději sjížděla sociální sítě. Beru si to jako novoroční předsevzetí. Víc číst a méně internetu. Ta představa, jak jsem zachumlaná v dece, mimčo mi spí a já se ponořím do nějakého zajímavého příběhu, ta se mi fakt líbí. Akorát nevím, kdy pak pro vás budu psát ty články.
… bude mít manžel vždy připravenou večeři.
Ten čas běží tak rychle. Celé dopoledne většinou prospíme. Dokud bylo venku ještě hezky, chodili jsme dost pozdě na procházky a když jsme se vrátili, buď jsem řešila ještě svůj pozdní oběd anebo už krmila malého, případně ho chystala na koupání. No a než se za celý den vzpamatuji, manžel stojí ve dveřích. Neříkám, že se mi to sem tam nepodaří, ale rozhodně to není každý den, což bych chtěla. Jak jste na tom vy?
Samozřejmě je pár dalších věcí, které jsem myslela, že budou jinak. Například jsem si představovala, že budu chodit častěji mezi lidi (nejen v létě), že budu chodit hodně po kávičkách a na obídky, ale když mně je doma tak dobře.
Co vaše představy o mateřské dovolené? Je něco, co jste si také myslely, že bude jinak? Podělte se, ať v tom nejsem sama.
Vaše Žanet
Jé, některé představy sdílím i s tou odlišnou realitou, zejména co se úklidu týče. Nejen po malém uklízím snad pořád a ono to stále není vidět! 🙂
Já si představovala zejména to, jak budu mít spací dítě, které mě během svých spánků nechá udělat, co budu potřebovat (třeba uvařit, najíst se, uklidit), a občas mě během nich nechá věnovat se i mým koníčkům. Realita byla dosti drsná, malý neumí dodnes sám spát. Dřív jsem neudělala skoro nic. Později jsem si zvykla a uvědomila si, že si vlastně můžu číst, když zrovna ležíme v posteli, nebo ťukat do klávesnice, když ho uspím v šátku (při tom hopsáme na míči, takže i cvičím :)). Jsem za to teď ráda a děsím se dne, kdy bude na šátek příliš velký 😀 Už několik měsíců se dokáže zabavit v každé místnosti, kde zrovna potřebuji něco udělat – během vaření vytahuje obsah kuchyňské linky, během věšení prádla se motá mezi jednotlivými tričky, během uklízení si najde nějakou hračku a sám si hraje. Na to si zase nemohu stěžovat, muži uvařím, nám taky, během dne něco uklidím a večer si toho hodně přečtu. Takhle snadné jsem to ale dříve opravdu neměla 🙂
Já mám nové předsevzetí, že budu víc organizovaná, takže chci chodit dřív spát, abych to pak nemusela ráno dospávat, chci si připravit jídelníček na týden a pak se ho držet a taky fakt víc číst, ale na tom už od 1. 1. pracuju. Problém je, že malý se zase tak snadno sám nezabaví. Možná tak u toho vaření, ale když chci třeba žehlit, tak má děsnou potřebuju se mi věšet na prkno a tahat mi za šnůru a vytahovat ji ze zásuvky:)
O tom žehlení mi něco vyprávějte… 🙂 Malý se motá celou dobu okolo prkna, věší se na něj také a tahá mi žehlené prádlo na zem. Šňůru od žehličky mám danou tak, že na ni v žádném případě nedosáhne, stejně tak na zásuvku, ale přesto mám vždy strach, že v nestřeženou pikosekundu se stane neštěstí.
Moc hezký článek. Líbí se mi, jak jsou vaše články vždy prodchnuty pozitivním přístupem k mateřství. Za mě se představy od reality momentálně moc neliší. Ale první dva měsíce to bylo jinak, bylo to krušné – malý hodně plakal, bolelo ho bříško, moc jsme si nerozuměli a nestihla jsem téměř nic a chodila spát vyčerpaná. Pak se hodně zklidnil, možná jsme se spíš spolu tak nějak sladili a já se naučila s časem lépe pracovat. Hýbu se tedy víc než kdy dřív, ale za to může právě miminko – běhám s kočárkem, a když s malým musím ven za každého počasí, dokopu se trénovat i tehdy, kdy by se mi to bez kočárku nepodařilo. Ale nečekala jsem, že to bude tak náročné – sladit všechno, zorganizovat a hlavně být dost flexibilní, protože ne vždy to vyjde tak, jak si člověk na ten den předsevzal. Taky jsem strašně spokojená doma, takový sympatický home office 🙂 Ale co jsem rozhodně nečekala bude, jak budu nerada dávat malého z ruky a jak těžce budu snášet jeho pláč. A taky že obrečím konec kojení. Některé zkušenosti jsou asi nepřenosné.
Děkuji za komentář a za odkaz na Vašem blogu v Inspiraci! To mě strašně těší a motivuje. V těch posledních bodech naprosto souhlasím. Já nechci od malého ani na krok, a to jsem s ním celé dny, takže by si člověk myslel, že si budu potřebovat mentálně odpočinout, ale mně stačí sem tam vyrazit třeba ke kadeřnici a jsem zase nabitá. Možná nemít blog, tak mi trošku hrabe, ale takhle jsem vlastně pořád mezi lidmi, i když jen virtuálně.