Mám takovou nostalgickou náladu. Přesně před rokem jsem vstupovala do posledního měsíce těhotenství. Byla jsem už doma na mateřské a měla tak spoustu času na přemýšlení a přípravy. Byl to jeden z nejhorších měsíců, kdy se mi maximálně zhoršily těhotenské nevolnosti, které mě ostatně provázely po celou dobu jiného stavu, ale přidalo se k nim ještě pár novinek, jako třeba šílené pálení žáhy, zvracení a jediné na co jsem celé dny koncentrovala myšlenky bylo, ať už přijde ten den D. Nebyly to ale jen zdravotní problémy, které mi narušovaly moji pohodu.
Najednou vám dojde, že se to nezadržitelně blíží ke konci a možná máte poslední šanci udělat ještě věci, na které potom nějakou dobu nebude čas. Strašně jsem si přála, aby byl malý už s námi. Na to těšení se nikdy nezapomenu. Jenže kdybych tušila, jaký to pak bude maraton, raději bych si těch posledních pár dní dala nohy nahoru a četla knížky, místo sjíždění různých diskuzí a hledání rad jak se z toho posledního měsíce nezbláznit.
Dnes bych se s tím vypořádala takto.
Smířila bych se s tím, že to čekání může trvat déle jak měsíc
Faktem je, že děti zpravidla nepřichází na svět přesně v ten den, který máte zapsaný v těhotenské průkazce. Mně se sice malý narodil přesně v termínu, ale v průkazce jsem měla dva a dost jsem se upínala už na ten první. Přeci jen, děsně se těšíte, a když je vám celou dobu zle, tak si i přejete, aby to už bylo za vámi. Jenže to je to nejhorší. Zbytečně jsem se stresovala. Googlovala termíny jako přenášení a různé rady, jak dítě vypudit. Přitom jsem vůbec nepřenášela. Dnes bych spíš hledala různé rady ohledně kojení, krmení, koupání, zkrátka čekohokoliv, co by se pak mohlo hodit. Když už je člověk v tom kolotoči, tolik času mnohdy není. Užívejte si do poslední chvíle, všechno si krásně provnejte v šuplících a hlaďte bříško. A nezapomínejte, že když budete termín šířit veřejně, nevyhnete se pak dotěrným zprávám typu tak už?
Připravila bych se na nejhorší
Nechci, aby to vyznělo negativně. Jsem sama zastáncem pozitivního myšlení za všech okolností. Vysílala jsem tu správnou myšlenku a vůbec si nepřipouštěla nic zlého, ale někdy i ta nejsilnější myšlenka z nějakého důvodu nefunguje. Sice jsem si přála mít překotný porod, který bude za chvilku hotový, měla jsem v hlavě ten šťastný obrázek, jak mi podávají miminko, ale přiznám se, že jsem si nikdy nedovedla představit, jak mi tam dole proleze dítě. A dodnes si myslím, že to mohl být ten hlavní důvod pro akutního císaře. Dnes bych si už přečetla nějaké informace a minimálně se na tuto variantu připravila. Takhle jsem šla do neznáma a ani jsem netušila, jak dlouho můžu v porodnici být a co všechno se mnou bude. Například bych i nastudovala péči o jizvu. Já mám tedy s jizvami zkušenosti a hojí se mi dost špatně. Jsem navíc líná ji masírovat, ale můžu doporučit silikonové pásky NewGel+. Používala jsem je na krk po operaci štítné žlázy a zůstaly mi doma, takže jsem je nedávno vytáhla a musím říct, že rozdíl je znatelný. Jizva už konečně měkne a bledne, takže hurá.
Zabavila bych se
Nejhorší je nic nedělat. Vím, těžko se to řekne, když je člověku zle. Já sama jsem celé dny ležela na gauči a sledovala přihlouplé pořady v televizi, ale to protože mi nedocházelo, že až se malý narodí, nebudu mít na některé věci čas. Dnes bych byla důslednější a přinutila bych se něco dělat. Četla bych knížky, spoustu knih! Knihy o dětech, o výchově, články, blogy, časopisy. Porovnala bych si všechny věci, vyžehlila prádlo, nic bych nenechávala na potom. Pokud se cítíte fit, choďte hodně mezi lidi, jděte do kina, zajděte si na manikúru a pedikúru, navštivte kadeřnici a zubaře! Potom se možná delší dobu nikam nedostanete. A až budete poslední dny jen doma, pokukovat po sbalené tašce, zkuste se přinutit k něčemu, co třeba dlouho odkládáte, jako třídění staré pošty nebo něco podobného. Přijde mi, že s dětmi už pak na takové věci není nikdy čas, anebo jsou prostě důležitější věci na práci.
Dnes bych zkrátka tolik nemrhala časem a nepoflakovala se, i přesto, že mi nebylo vůbec dobře. Prostě bych se nějak přinutila. Budu ráda, když mi napíšete, jak prožíváte nebo jste prožívaly Vy ten poslední měsíc těhotenství a jestli máte pro ostaní nějaké další tipy, jak to zvládnout v pohodě a co Vám třeba pomohlo.
Vaše Žanet
Tu nostalgickou náladu jsem teď prožívala taky, s prvními narozeninami dítěte to prožívá asi kdejaká maminka 🙂
Ten konec těhotenství vám tedy nezávidím. Těhotenské nevolnosti se mi zcela vyhly a do posledního dne jsem se cítila zcela ve formě (poslední výlet jsem si dopřála 4 dny po termínu – výšlap na Velký Blaník :D). Doma jsem byla skoro 2 měsíce, ale moc jsem toho neudělala. Zpětně si taky říkám, kolik jsem toho mohla ještě stihnout. Na druhou stranu jsem ale zároveň cítila velkou potřebu prokrastinovat.
Překotný porod jsem si představovala taky, jenže malému se nechtělo ven, takže jsem se nechala dotlačit k vyvolávání, které skončilo císařem. Zpětně jsem ale ráda, že jsem si o tom nic dopředu nepřečetla, protože jsem později četla mnoho porodních příběhů, které skončily v lepších případech kleštěmi, a to by mi v tu chvíli vážně nepomohlo.
Z toho pramení jedna moje rada, kterou se budu řídit i já v případě dalšího těhotenství – krátce před porodem číst jen ty příběhy, kdy se žena porodila hladce, přirozeně a vzpomíná na to ráda.
Psychicky se žena s císařem stejně smiřuje ještě týdny až měsíce po porodu (i když si to nechce přiznat). Je dobré vědět, co se po případné operaci bude dít (zejména to, že je možné si vynutit dítě krátce poté a být s ním tak co nejdříve), ale podle mě není dobré, se zahlcovat příběhy o císařských řezech dříve, než k němu dojde.
S těmi příběhy o porodech souhlasím. To ani já bych si nečetla katastrofické scénáře, ale třeba něco praktického, například jak dlouho budu v porodnici, co bych si měla vzít s sebou jiného a asi bych se připravila na tu variantu bojovat o to, vidět malého co nejdříve po porodu. Já ho viděla až na druhý den a pak až zase za několik hodin, z čehož jsem byla dost zmatená.
Já jsem se naštěstí cítila do posledního dne fit, tak jsem každý den chodila na procházky, předvářela si jídlo do mrazáku, pekla rohlíky… Prostě pohoda. A v termínu porodu jsem si odpoledne zašla s mužem na kafe a v noci jela do porodnice, kde se mi narodil úžasný syn 🙂 Jasně že úžasný, vždyť je náš 😀
To předváření jídla je dobrý nápad. To mi máma pořád kladla na srdce, ať si nachystám zásoby (což jsem ale bojkotovala). Naštěstí hned po porodu se o mě staral manžel a denně mi vařil, no ale potom šel jednoho dne do práce a to jídlo v mrazáku mi docela chybělo.
Pěkný článek. Měla jsem to podobně. Ale já bych asi nic neudělala jinak. Sice to byl po porodu kolotoč a byl to těžký porod, že jsem se ještě dva týdny budila z toho hrůzou, ale přeci jen jsem byla ráda, že už nejsem těhotná. Já to hrozně špatně snášela psychicky a po porodu jsem za pár dní úplně „rozkvetla.“ Připravit se na nejhorší by možná taky chtělo, ale on se na to člověk dost dobře připravit nemůže. Spíš bych se možná připravila na to, že v šestinedělí nebudu dělat nic jiného než péči o miminko, abych se pak z toho nehroutila. A to užívání si… zní to hezky, ale vím, že být znovu těhotná, stejně si to užívat nebudu a budu očekávat den D. Protože čekání je prostě nepříjemné 🙂
Děkuji za komentář. Já se z porodu taky docela dlouho vzpamatovávala, ale pamatuji si, jak jsem si v šestinedělí najednou uvědomila, že už mi vlastně není špatně, nepálí mě žáha, nechce se zvracet a úplně se mi ulevilo a taky jsem „rozkvetla“ 🙂 Ten pocit byl super!