Dnes má Zolinko 18 měsíců. Naposledy jsem mapovala jeho pokroky před více než půl rokem (zde). Od té doby to neuvěřitelně rychle uteklo. Někdy si už ani nepamatuji, co dělal tehdy a tehdy, a přitom to bylo docela nedávno. Vím, který den jsem našla první zub, kdy přesně udělal své první krůčky, i kdy se nahlas poprvé zasmál. Vzpomenu si dokonce i na jeho první lžičku mrkvičky, ale když se mě zeptáte, kdy se poprvé koupal v bazénu, ochutnal rohlík nebo měl první velkou modřinu na čele, tak už začnu tápat. Chci ale uchovat každičký jeden moment. Proto mu stále píšu deník, i když je to dost časově náročné a děje se toho opravdu tolik, že to často vůbec nestíhám. 

Přestože mi chybí to malé miminko, tohle batolecí období mě neskutečně baví. Každý den se nechávám překvapit, s čím novým zase přijde. Mám pocit, že je to všechno jen lepší a lepší. Při vzpomínce na kojenecké období si vždycky vybavím, jak lozíme po kolenou, hrajeme bububu anebo jak netrpělivě čekám na jeho první slůvka. Dnes se honíme po bytě, volám na něj kde jsi a on odpovídá tadyyyy. Je daleko větší parťák a někdy mi přijde, že tu mám celý den nejlepšího kámoše.

Vím, že dřív nebo později, začnou dělat určité věci všechny děti. Nerada srovnávám a tak ani nezjišťuji, co by měl v jakou dobu už umět. Možná i proto mě udivuje každá maličkost a dnes a denně se dojímám nad sebemenší novinkou. Pokaždé hlásím manželovi do práce, co už za dopoledne zase vymyslel a čím mě dostal a ze všeho nejvíc bych si přála, kdyby u toho mohl být taky.

Najednou se vykresluje Zolinkova povaha. Všechno dělá s klidem a rozvahou, zdá se být detailista po tatínkovi. Když něco kápne na podlahu, okamžitě běží pro hadru, aby to utřel. Když mu řeknu, aby něco přinesl, ví přesně, co myslím a přinese to. Sám se sobě dokáže zasmát a bohužel se někdy směje i kámošům na pískovišti, když třeba upadnou.

Rozšiřuje se mu slovní zásoba a to je momentálně asi největší sranda. Každý den přidává další slovíčka. Tento týden třeba avokádo (čti káko), čaj a dýně. Některým rozumím jenom já. Umí jich už docela hodně a začíná je spojovat. Tahá mě za ruku a říká dem ven. Kromě běžných prvních slov batolat, začal říkat káva (čti káka). Tak trochu jsem si i myslela, že toto slovo přijde na řadu mezi prvními. Nedávno přišel ke konferenčnímu stolku, kde každý den stojí velká kytice, ale ten den tam nebyla. Bylo to po dovolené. Ukázal na něj a říká kytí tady. Moje rozpoložení v daný moment asi nemusím popisovat.

Krátce po mých srpnových narozeninách mi řekl poprvé mami, což mě totálně dojalo. Daleko víc, než když loni řekl poprvé máma. Doběhlo mě nějaké nachlazení a tak mu před pár dny říkám, že bych potřebovala ležet a on mě vzal za ruku, dovlekl mě ke gauči, významně poklepal na polštář a řekl máma hají. Já z něho prostě nemůžu!

Všechny paní jsou teď teta. I ta slečna ve spodním prádle, kterou nedávno viděl na plakátu v obchodáku za výlohou Etamu. Vykřikoval to na celé kolo, až si ten kolemjdoucí pán asi vážně myslel, že s ní máme něco společného. Umí všechna zvířátka a ze všeho nejraději si čte nebo jezdí na odrážedle. Když mu obleču něco nového, okamžitě běží k zrcadlu, aby se podíval, jak mu to sedí. A tohle jsem ho vážně neučila! Prostě neustále mě něčím překvapuje. Vždyť to bylo teprve včera, co tu ležel zabalený v zavinovačce.

Spousta věcí teď začíná být daleko jednodušších než dřív. Největší úleva je asi to, že už s sebou nemusím stále vozit horkou vodu na mléko. Můžu mu dát prakticky cokoliv na jídlo, co jíme my. Už mu ani nedávám ohřívat příkrmy v restauracích. Nají se ode mě. Dlouho dělal, že nemá ručičky, ale nedávno začal jíst v pohodě sám, což je také úleva. V jídle udělal veliké pokroky. Už konečně zvládne i větší kousky. Aby ne, už má venku i stoličky. A co je nejlepší, už není na skleničkách, ale objevil kouzlo domácí kuchyně.

V něčem to byla výhoda, když jen ležel a nikam se daleko neodplazil. Teď ho zase můžu v klidu někam postavit, už ho nemusím pořád přenášet. Chápe, když mu řeknu, ať stojí a počká na mě, tak tam stojí a čeká. Stále kočárkujeme, ale už nejezdím po venku dvě hodiny, aby byl na čerstvém vzduchu. Teď obrážíme pískoviště. Má tu kámoše, takže chodíme skoro denně. Všichni mě strašili, že až začne chodit, budu za ním pořád jen někde běhat a už nevydrží ani v kočárku. Jsem šťastná, že mám fakt klidné dítě, protože zběsile běhá jen doma, když ho chytne amok, ale jinak se s ním dá vždycky rozumně domluvit a nikde splašeně nelítá. Dokonce ani tehdy, kdy mu dáme prostor, aby si někam šel, drží se stále v naší blízkosti.

Poslední dobou však vyžaduje daleko víc pozornosti než dřív. Už mu nestačí se mnou dělat domácí práce, myčka ani pračka už není co bývávalo. Už chce víc. Tahá mě za ruku a někam mě vede, ukazuje mi věci, co postavil, obrázky v knížce, chce, abych si sedla vedle něj a četli jsme si spolu. Někdy mě nenechá ani dovařit oběd. Všechno chce sdílet a všechno je máma sem, máma tam.

Někomu přijde větší zábava oblékat malé holčičky, ale pro mě je radost teď vybírat klučičí outfity. Vidím v tom větší kreativu. Pomalu přechází z bodýček na trička, což mi přijde na takovém mini člověku roztomilejší. Už to prostě není miminko. Říkám to sice vždycky, že zrovna toto období je to nejlepší, ale tentokrát si to fakt myslím. Teď je malinkej, roztomilej a přitom všemu rozumí. A ty jeho kučery! Zatím jsme ho nestříhali.

Nejvíc se asi těším, až se rozpovídá a začnou z něj padat perly. Jsem zvědavá, co všechno na nás práskne. O tom zase někdy příště. Mezitím nás můžete sledovat na Stories na Instagramu. Budete tak mít vždy přehled o tom, co se aktuálně děje.

Přeji vám hezký podzim a Zolinkovi všechno nejlepší.

Vaše Žanet