Stává se vám někdy, že se s někým domluvíte na setkání, ale moc se vám tam nechce, jenže si říkáte, že vás to pak možná mile překvapí, ale ejhle? Ono ne! Akorát zabijete čas a odcházíte s hlavou plnou myšlenek, které tam mít nechcete. Vyčítáte si, že jste vůbec souhlasili. Pak je asi na čase udělat si jarní úklid v hlavě.
Některá setkání nás nabijí pozitivní energií, ale některá ne. To je v pohodě. Nemusí nám být se všemi skvěle, máme možnost si vybrat. Tak proč je někdy tak těžké třeba někoho odmítnout?
Nedávno jsem narazila na skvělé video, které dost změnilo můj pohled na věc. Začala jsem dávat svoji energii jen těm věcem a lidem, kteří za to opravdu stojí. Zní to možná hrozně, ale opravdu není možné vyhovět vždycky všem a být za každou cenu všude. Uvědomila jsem si, že se nemusím scházet s někým, jen proto, že je matka a má stejně staré dítě. Ničemu to neprospívá. Člověk je akorát neustále v poklusu a pak vlastně ani nemá čas budovat ty vztahy, které přináší radost. Kdo by si chtěl dobrovolně přidělávat vrásky?
A to ani nemluvím o věcech, na které pak člověk nemá čas, protože pořád někde lítá. Vytvoření volného času není zase takový problém, jako spíš to, jak se jej potom rozhodneme využít.
Sarah Knight sice mluví o věcech, které jsou známé, ale podává je takovou formou, že nejenže se pobavíte, ale hlavně vám dojde, že opravdu nechcete už nikdy trávit svůj čas, kterého je málo, děláním něčeho, co vás nebaví, s lidmi, které ani nemáte rádi. Nechci, aby to vypadalo, že mám kolem sebe bůh ví kolik takových lidí, to vůbec ne. Jen je mi někdy líp, když jsem se Zolinkem sama a užíváme si jeden druhého.
Takže jsem v té myšlence šla ještě dál a konečně začala číst knížku, kterou jsem si kupovala už někdy na začátku roku. Do pr∗∗∗∗, dělejte, co máte rádi. Tento trefný název vystihuje vše. Je děsně čtivá, pobavíte se, ale co je nejdůležitější, pomůže vám vidět věci zase trochu jinak. A i když je to ten typ knihy, kde se ta základní moudra stále opakují, chcete ji pak číst znovu a znovu, protože nakonec zjistíte, že je tam přeci jen nějaká nová esence a že se ten váš život jaksi začíná měnit. Hlavně v závěru se kniha rozjede takovým způsobem, že by snad nakopla i mrtvýho.
Jak tohle téma vnímáte vy? Máte někdo podobnou zkušenost? Také se vám špatně říká ne a raději občas děláte něco, co se vám nechce?
Užívejte si hezké počasí a buďte s těmi, které milujete.
Vaše Žanet
Už co jsem byla těhotná, zjistila jsem, že nemám chuť na lidi co mě vyčerpávají a „opustila je „. Na mateřské chci mít čistou hlavu a ne se usmívat na lidi co nemám ráda… i když s dvěma aktivníma dětma stejně starší neustále vozím po kroužkách, po venkovních akcích pro děti, kde mívám tři děti a i doma to není o moc klidnější… dům je neustále plný dětí, ale nevím, tenhle totální chaos mě naplňuje a vyčerpává zároveň….. 😊
To je hezky řečeno, chaos co naplňuje a zároveň vyčerpává. Já jezdím ráda po kroužcích a být jen doma by mě nebavilo, ale všeho s mírou. Ono je jednoduchý na všechno všem kývnout, protože co jsem matkou, tak se mi zdá, že se ten okruh lidí a nových známostí pořád nějak rozšiřuje, ale pak člověk nemá vůbec čas na sebe a nemůže ani vydechnout.
Vzdycky musim potkat nekoho, kdo mi tohle pripomene. Nekoho, s kym nechci travit cas i za cenu, ze budu pro okoli a mozna i pro sebe zla a sobecka. Je to uplna blbost takhle se citit. A je pravda, ze s ditetem je trosku snazsi rikat ne. Protoze clovek vi, ze tu energii ze sebe nemuze dat vsechnu. Zaroven bych to hrozne chtela umet ne kvuli diteti, ale kvuli sobe. Casto to dovedu rici, ale obcas s tim nejsem uplne vnitrne ztotoznena. Rict proste: Nechci tam jit. Ne protoze musim uklizet, protoze me syn potrebuje, protoze musim to a to. Proste rict nechci, protoze proste nechci a nestydet se, ze si ten druhy mysli, ze budu sedet doma s nohama na stole. Treba budu. Hrozne mi pomaha pro muj vnitrni pocit nepropadat temto drobnym dennim lzim. A je to jako s cukrovim, cim dele to nedelam, tim vic je mi to vzdalene.
Diky za clanek a myslenky v nem:)
Já moc děkuji za komentář. Mám to tak nějak stejně. S dítětem je toho času tak málo, že to ani jinak nejde, než aby byl strávený kvalitně. Myslím, že někdy není tak těžký říct to ne, ale spíš to pak už neobkecávat. Ani sobě vnitřně.