cteme detem, detske knihy, pohadky

Co si čteme pod peřinou a proč je důležité číst dětem už odmalička

„Bylo jednou jedno loutkové divadlo a bylo to moc hezké divadlo s červenou oponou a se spoustou loutek. Kdyby se někdo za oponu podíval, uviděl by hluboký pohádkový les. Lesem vedla cesta, ale nikdo po ní nepřicházel. Divadlo bylo tiché, nikdo s loutkami nehrál…“ Jakoby to bylo dnes. Ležím v posteli zakrytá až po bradu a poslouchám, jak mi máma předčítá z mé oblíbené knížky pohádku O Škrholovi. Tu knihu vydali v roce mého narození. Třeba to bylo nějaké znamení a zrovna ona mě přivedla k lásce k divadlu, protože o několik let později, jsem ho šla studovat. Prababička měla loutkové divadlo a část rodiny byli divadelníci. Doma jsme měli obrovské dřevěné loutky a já si tak představovala, jestli když si s nimi budu vyprávět, zda náhodou neožijí. Pohádky mají v dětském světě nezastupitelnou roli. Pojďme se spolu na chvíli podívat do říše fantazie a já vám prozradím, co si čteme pod peřinou.

Jedna z věcí, ze kterých mám opravdu velkou radost, je Zolinkova záliba ve čtení. Je to jeden z těch mateřských cílů, které si kladete už v těhotenství a doufáte, že se vám podaří v dítěti vypěstovat lásku ke knihám, která jim vydrží už napořád. Ono to totiž vůbec nemusí být samozřejmé. Já sama jsem si našla cestu ke knihám až v pozdějším věku, přestože jsem jimi byla obklopená už odmalička a jako malá jsem je milovala. Máma mi čítávala před spaním a vyprávěla pohádky, které si vymýšlela nebo přetvářela. Já prý vždycky poznala, když tam něco změnila. Nejraději jsem měla tu O ošklivém kačátku. Když mi bylo pět, znala jsem některé nazpaměť. Jezdila jsem prstem po řádcích a dělala, že čtu. Okolo deseti let jsem však na knihy zanevřela a znovu se k nim vrátila až na střední škole.

„Neexistuje dítě, které by nenávidělo knihy, existují jen děti, které ještě nenašly tu správnou knihu.“ Frank Serafini. 

Proto vím, že i když dítě jeví zájem o knihy, nemusí to tak být napořád a o to je to větší výzva v nich ten zájem prohlubovat, aby se staly součástí jejich životů. Můžou jim totiž dát daleko víc, než cokoliv ostatního. Nejen knihy jako takové, ale právě ty příběhy. Pohádky jsou plné symbolů a skrytých významů. Hezky o tom píše Marek Herman ve své knize Najděte si svého marťana. Malé dítě moc dobře ví, oč v nich kráčí. Opakující se motivy dobra a zla, lásky a nenávisti, všechny ty kouzelné kmotřičky, zlé macechy a mluvící zvířata, to vše má podle něj význam. Klasické pohádky jsou občas docela kruté. Perníková chaloupka, Červená Karkulka nebo Sněhurka, a tak dětem podsouváme ty moderní, které ale nemají žádnou předlohu v reálném životě. Na klasických pohádkách se děti učí spoustu věcí. Třeba překonávat strachy nebo i to, že když se nevzdají a vydrží, všechno nakonec dobře dopadne.

Donutilo mě to zamyslet se nad tím, co dětem vlastně v dnešní době předkládáme. Jestli je nutné kupovat další knížku, kde je v hlavní roli nějaký fotogenický medvěd. Co si budeme povídat, nové knihy jsou atraktivní spíš vizuálně a líbí se hlavně maminkám. Jenže v těch starých pohádkách najdete silnější příběhy. Mně osobně se takové pohádky vypráví lépe. Cítím se u toho přirozeněji, než když mám předčítat něco, s čím bych se jako dítě vůbec nedokázala identifikovat. Ale naopak básničky a říkanky mám raději ty moderní, protože se u jejich přednesu necítím tak divně. Jsou zábavnější a jde především o rytmiku. Tam je důležitější zvuk slov než významová stránka. Psala jsem o tom v článku Moderní dětské básničky a říkanky.

I my máme doma plno nových knih, které mě zaujaly právě obalem. Momentálně je naše oblíbená Tajný vianočný hosť. Milý příběh o zvířátkách z lesa, samozřejmě v hlavní roli je medvěd. Ve všem se snažím udělat balanc. Ráda občas nové knihy koupím, ale přijde mi to i škoda, když máme spoustu knih z mého dětství, které neztratily nic na své aktuálnosti. Je logické, že všichni sdílí nové knihy, protože ty staré přece všichni známe. Proč by někdo dával na Instagram pohádku O třech prasátkách.

Jsem přesvědčená, že když se nám podaří vzbudit v dětech zájem o knihy už odmalička, máme potom skoro vyhráno. Vyplatí se jít příkladem, protože děti přece všechno kopírují od rodičů. Když vidí, že i vy máte svoji knihovnu, budou ji dřív nebo později chtít taky. Zolinko rád kramařil v té mojí, když začal obcházet nábytek. Už jako miminko si po koupání předčítal šustící knížku se zvířátky při pasení koníčků a já se v duchu tajně modlila, aby mu to vydrželo co nejdéle. Tenhle večerní rituál se brzy přenesl i do každodenních aktivit a čtení knih se stalo naší oblíbenou zábavou.

Miloval leporela s okýnky, kde se schovávalo nějaké zvířátko. Kamarádka nám dala skoro celou sadu těch malých od Svojtky a já tu sbírku postupně rozšiřovala. Nejraději měl Podívej se, kdo se schovává – Na dvorku. Brali jsme je vždycky do auta a hned několik se jich vlezlo do kabelky. Bez knih z domu dodnes nechodíme.

Čtení bychom zkrátka neměli podceňovat. Rozvíjí mnoho dětských schopností, od rozvoje řeči, sociálních dovedností, emapatie až po fantazii. Někdy pěkně bujnou. Zvyšuje inteligenci, zmírňuje stres, zlepšuje spánek. Mohla bych pokračovat donekonečna.

cteme detem, detske knihy, pohadky

Jak v dítěti vybudovat pevnější vztah ke knihám

Někdy se to snadno řekne, ale hůř provádí. Zvlášť, když vás na škole odradila povinná četba a už jste potom nikdy lásku ke knihám neobjevili. Návodů na to, jak přimět děti ke čtení, je plný internet. Proto se už nechci zbytečně moc rozepisovat. Přesto ještě na závěr pár tipů, které se osvědčily nám a mohly by fungovat i u vás.

Začněte s předčítáním co nejdříve

Všude se píše, že nejlepší je začít jim číst, už když jsou v břiše. Až tak zodpovědně jsem k tomu nepřistupovala, ale hned jak jsem si všimla, že Zolinko vnímá předměty, začali jsme mu ukazovat ta šustivá leporela, pomalu jsme přešli na knihy s okýnky a tak jsme v něm začali pomalu, ale jistě pěstovat návyk.

Ptejte se na obrázky v knize

Čím více je do čtení vtáhnete, típ lépe. Je pak velká šance, že za vámi s knihou přijdou a budou vám chtít něco ukazovat. Pro nás je v tomto ohledu nejlepší kniha Mouk, které jsem věnovala samostatný článek. Je to jedna z jeho nejoblíbenějších, u které se nejvíc zasmějeme. Strašně srandovní mu přijde slovo Titicaca. Zjistila jsem, že ho dost baví zeměpis. Miluje Mapy a nejde spát, dokud je s manželem skoro celé neprojede. Pořád chce s dědou do Karibiku, ale ten se na to zatím moc netváří.

Zvolte vhodnou úroveň

Když byl Zolinko ještě miminko, kamarádka nám přinesla knížku Jak to žije na farmě. Ta je pro děti od 3 let a přesto byla jeho oblíbená, v době, kdy se ještě plazil po zemi, protože měla okýnka a tam se něco schovávalo. Trénoval si jemnou motoriku. Nikdy jsem ty texty vlastně ani nečetla, jen jsme si okolo toho povídali o všech těch věcech, které jsou tam ukryté. Když je kniha plná obrázků, tak to nevadí, ale pokud kupujete takovou, která je vyloženě na čtení, vybírejte pečlivě. Já například koupila knihu Polární pohádka, která se mi zdála fajn, ale Zolinko to nevydrží poslouchat a je fakt, že ten text je takový nijaký a ani mě vůbec nebaví. Zrovna tahle kniha je demonstrací toho, že některé moderní pohádky skutečně nemají tak silný příběh.

Naučte je respekt ke knihám

Osobně učím respektu ke všem věcem, protože když se o ně budeme hezky starat, dlouho nám vydrží. U knih to platí dvojnásob. Aby se navíc mohly dědit z generace na generaci, je potřeba s nimi zacházet opatrně. Nečmárat v nich, netrhat jim listy, ani na ně nestoupat.

Dejte knihy, kam se podíváš

Umožněte dětem, aby měly ke knihám co nejsnadnější přístup. Dejte jim je na viditelné místo a nejlépe na několik míst, aby si je mohly brát, kdykoliv se jim zachce. My máme knihy klasicky v knihovničce, ale také v obýváku na stolečku, u postele a ty malé v koši na hračky. Je tak daleko větší šance, že sáhne po knize, než kdyby je musel složitě hledat (což by nehledal) anebo by na ně třeba úplně zapomněl, tak jako na některé hračky, které se povalují na spodku koše.

Buďte přesvědčiví

Děti poznají, pokud něco nemyslíte doopravdy. Čtěte trochu dramaticky a vtáhněte je tím do děje. Cítí se pak součástí knihy a víc je to bude bavit. Často zapomínáme, že děti mají svůj svět fantazie, který jsme my na cestě k dospělosti už někde ztratili. Vžijte se do nich, pak to bude bavit víc i vás.

Přála bych si, abychom všichni četli dětem co nejčastěji.

Doufám, že jste v článku našli inspiraci a kdo se těšil na konkrétní knihy, které zdobí naši knihovničku, nezoufejte. Článek bude mít určitě pokračování a rovnou se soutěží o Zolinkovu oblíbenou knihu.

Mějte se krásně.

Vaše Žanet

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *