Ne_nadarmo_se_rika_765x380

Ne nadarmo se říká, že to byl porod

Dlouho jsem si pohrávala s myšlenkou, jestli mám nebo nemám napsat o svém porodu. Přece jen je to dost intimní záležitost, ale z nějakého důvodu ji mám prostě potřebu s vámi sdílet. I kdyby to mělo oslovit jen jednu budoucí maminku, tak to stojí za to, abych se o tento zážitek podělila. Internet je sice plný příběhů o porodech, ale problém je v tom, že s odstupem času matky opravdu zapomínají na detaily a nakonec jim to přijde, že to tak hrozné nebylo. Případně úplně vytěsní to zlé a vznikne z toho ideální příběh o tom, jak to bylo super rychlé a že to byl nejlepší zážitek v životě. Tak jaké je to doopravdy? 

Porodu jsem se nikdy nebála. Bylo mi sice jasné, že procházka růžovou zahradou to nebude, ale chtěla jsem tomu věřit. Celou dobu jsem si myslela, že budu mít překotný porod jako moje máma. Párkrát mě píchne v boku a pak za patnáct minut porodím. Nevysílala jsem žádnou zásadní myšlenku, prostě jsem se na to spíš snažila vůbec nemyslet. Někdy jsem si říkala, že to zvládnu v pohodě jako všichni, jindy mě děsila představa, že by mi tam dole mělo projít mimino. Na druhou stranu sem si nechtěla představit ani císaře a to hlavně kvůli jizvě. Mám jednu na krku a fakt se mi nehojí dobře, takže vidina toho, že mám dole nějakou žížalu, mě fakt taky netěšila. No podtrženo sečteno, nechěla jsem rodit vůbec. Proto jsem si o porodech nic nečetla, odmítala jsem doporučení kamarádek, neměla jsem ani porodní plán. Vybrala jsem si pro mě nejlepší porodnici – Motol a byla přesvědčená o tom, že tam prostě vědí co dělají a nechám to celé na nich.

Termíny porodu jsem měla dva. Původní byl 20. března, ale hned na prvním ultrazvuku mi řekli, že mimčo nejspíš půjde na svět o pár dní dřív a to 16. března. Na toto datum jsem se trochu upnula, i když to původní se mi líbilo víc. Celá naše rodina má v datumu narození dvojku. Doktor mi už od ledna hrozil předčasným porodem, takže jsem vlastně každý den byla tak trochu v očekávání. Čím víc se to blížilo, tím víc jsem si přála, abych to už měla za sebou, aby už byl malý s námi. Představovala jsem si ho v té postýlce v pruhovaném bodýčku, jak si tu s námi vegetí a nemohla se dočkat. Dočkala jsem se nakonec až 20. března. No člověk by řekl, že přesně podle mých přání, ovšem to se týkalo opravdu jen datumu.

Pár dnů před porodem jsem hypnotizovala břicho a přála si, aby se něco začalo dít. Pořád ale nic. Až v noci ze soboty na neděli mě konečně začalo trochu pobolívat v podbříšku a bylo mi hned jasné, že to už musí být ono. A taky že bylo. Měla jsem ohromnou radost, že už je to tady a hned si začala počítat kontrakce. Zdály se mi pravidelné po patnácti minutách. Snažila jsem se ještě usnout a docela se mi to i dařilo. Nad ránem už se mi zdálo, že jsou každých deset minut a tak jsem probudila manžela, že se něco děje. Nutně jsem si musela jít umýt a vyfoukat vlasy, abych přijela do porodnice ve velkém „štýlu“, tak jak jsem to častokrát říkala kamarádkám, že já si prostě ty vlasy udělám a hotovo. Mezi kontrakcemi jsem stihla i light make-up a pár esemesek s kolegyní, která mě ale ujišťovala, že to jsou jen poslíčci, když si u toho můžu i foukat vlasy, že to ona už doma lezla bolestí po zdi. Neříkám, že to nebyla bolest, ale na předporodním kurzu nás naučili kvalitně dýchat a tak jsem si každou kontrakci krásně prodýchala a dalo se to vydržet. Jenže brzy už jsem je měla po pěti minutách a to byl pro mě jasný signál, abychom jeli do porodnice. Bylo kolem poledne, ráno jsem měla jen lehkou snídani a myslela jsem si, že jde všechno podle vysněného plánu a za chvíli už budu mít v náručí malého Zolíčka.

Při příjezdu do porodnice jsem měla kontrakce už skoro po minutě a do ordinace vkročila v pozici lyžaře. Natočili mi monitor a doktorka mě prohlédla. Bohužel, nebyla jsem vůbec otevřená. Nechápala jsem jak je to možné, ale pořád jsem doufala, že se co nevidět otevřu na deset centimetrů a půjdeme na věc. I přes to si mě v porodnici už nechali a přesunuli jsme se rovnou na porodní sál. Brzy se přidaly příšerné křížové bolesti, které si nikdo, kdo nerodil nedovede vůbec představit. Stále jsem vzorově dýchala a podle doktorů si vedla moc dobře. Jenže minuty a hodiny utíkaly a začala se přidávat únava. Ještě odpoledne jsem odmítala všechny drogy včetně epidurálu, ale jak se čas naplňoval, přišel doktor s tím, že mi ho fakt píchnout musí, jinak to nezvládneme. Nejvíc mi bylo líto manžela, který si sice mezitím odskočil pro bagetu, ale byl už dost unavený, hladový a vyčerpaný. Přišlo mi, že víc než já. Celou dobu mi neukápla jediná slzička a ani jednou jsem nekřičela bolestí, byť to bylo ukrutný. Vedla jsem si vážně statečně a ukázkově dýchala jako mašinka.

Mezitím se vyměnila směna, já si nechala dát dobrovolně klystýr, píchnout kanylu kvůli infuzi výživy, abych neodpadla, pomohli mi k odtoku plodové vody a nakonec přišel i anesteziolog s epidurálem. Byla jsem jeho velkým odpůrcem, ale to z toho důvodu, že nemám ráda injekce, braní krve, očkování, prostě žádné jehly do těla. Myslela jsem si, že to bude raz dva, že se vyhrbím a někdo mě píchne do zad. Překvapilo mě, že to zavedení jehly trvalo půl hodiny. Nejdřív si doktorka vytipovávala nějaké body, porád mi přjižděla prstem po páteři a hledala vhodné místo, potom mi to párkrát opíchala kvůli umrtvení a nakonec velice dlouho zavádělala hadičku a nakonec olepila celá záda náplastí. Strasně se mi ale ulevilo a pořád jsem dokola opakovala, že teď budu epidurál chválit, kudy budu chodit. Křížové bolesti trochu ustaly. Kolem šesté večer jsem už jen ležela na boku a byla stále napojená na monitor. Doktorka mi opakovala, jak si vedu dobře, že ještě krásně porodím jako moje máma. To se mi tedy vůbec nezdálo a bylo mi jasné, že takhle překotný porod rozhodně nevypadá. Pro mě to bylo dvacet hodin utrpení. Pro doktory jen polovina času, protože to počítali až od jedné hodiny, kdy mě brali na příjem. Otvírání probíhalo příšerně pomalu, až teprve kolem osmé večer se to trochu pohnulo a po desáté už mi hlásili, že je to konečně deset centimetrů, ať si zkusím zatlačit.

Vypadalo to, že opravdu jdeme do finále. Těšilo mě, že vypadám dobře, vlasy držely, make-up taky, vůbec jsem nebyla zpocená. Zolíčkovi se určitě budu líbit. Sestra se mě ptala, jak si budu přát miminko na tělo, jestli už umyté nebo hned krvavé. Manžel už odpadával únavou, koukali jsme na to vyhřívané lehátko a říkali si, že za chvíli už tam bude malý ležet, že už jen párkrát zatlačím a bude po všem. Jenže jsem vůbec necítila žádný tlak. Další doktor mě ujišťoval, že dnes už porodím, že to nebude trvat do dalšího dne. Nakonec i ten nejhorší den na světě má jen 24 hodin. Jenže kontrakce se naopak začaly prodlužovat, miminko přestávalo mít dostatek kyslíku a navíc se mi nevhodně pootočilo, byť mělo celou dobu krásně natlačenou hlavičku dole. Malý nesestupoval do porodních cest a děloha mi přestala fungovat. Bylo jedenáct hodin a já si jen pamatuji, jak doktor říká, že mě už nebudou trápit, že by ho museli stejně vytáhnout kleštěma a že teď musí miminko rychle zachránit, že mi udělají císaře. V ten moment mi ale už na nohy dvě sestry navlékaly punčochy a než jsem se stihla vůbec z té informace vzpamatovat, vezl mě nějaký člověk tryskovou rychlostí na operační sál. Slyšela jsem jen hlasy sester, jak říkají manželovi, aby sbalil rychle všechny věci a běžel s nimi, protože jsme v ohrožení života.

Pro manžela to byl strašný šok. Hlavou mu hned proběhlo co by dělal, kdyby o jednoho z nás přišel. Vběhl ještě na sál dát mi naposledy pusu, ale hned ho vyhazovali, že musí jít za sklo. Já už měla pomazané břicho a dýchala plyn. Manžel viděl úplně všechno, jak do mě čtyřikrát píchli, jak vytryskla krev, jak všichni kmitali, aby mi miminko vytáhli co nejrychleji. Pár minut před půlnocí ho měl konečně v náručí. Manžel plakal celou dobu i po cestě domů. Rozhodně to byl večer, na který jen tak nezapomeneme. Jak se ale říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Spojilo nás to ještě víc. Uvědomila jsem si, že manžel je a vždycky bude ten, kterého budu na světě milovat nejvíc, ať se děje co se děje. Že ani láska k dítěti tohle nemůže nikdy překonat. Když jsem ale otevřela oči, první co mě zajímalo, bylo to, jestli malý žije, zda ho nevyměnili a jestli už je fakt konec. Odvezli mě na JIP a hned poté jsem usnula. Manžel se šel ještě podívat na malého, který ležel ve vyhřívané postýlce a jedním očkem na něj koukal.

Nevěřím, že bych na tento zážitek mohla kdy zapomenout. Vlastně asi ani nechci, ale vždycky když si něco z toho vybavím, chce se mi brečet. Dnes jsem nakonec ráda, že to dopadlo takto, že jsem si zvolila opravdu nejlepší porodnici se skvělým personálem, protože když pak přijdou komplikace, je dobré vědět, že jste v těch nejlepších rukou.

Děkuji všem za podporu.

Vaše Žanet

 

 

8 thoughts on “Ne nadarmo se říká, že to byl porod

  1. Martina

    Krasne napsane, i kdyz obsah byl bolestivy – citila jsem velkou radost ze zivota❤️🍼Nas taky porod s muzem spojil v jeste vetsi lasku a respektu

  2. Ver.

    Když jsem to četla, úplně jsem si vybavila ten svůj – podobně dlouhý a taky ukončený císařem. A také si vážím personálu, který mi byl vedle manžela další oporou. Tři měsíce po už bych si ani nevzpomněla, jak ty kontrakce bolely, mozek to vytěsnil a řešil jen průběh poté, přece jen se tělo muselo vypořádat se zásahem, se kterým nepočítalo. Zapomenout to samozřejmě nelze, ale tak by to ani být nemělo. Jen se to otupuje s každým úsměvem miminka 🙂

  3. Mikejla

    Mam 5 týdnu po porodu a jsem vděčná za to jaký porod jsem měla, na sále necelé 3 hod. a malý byl na světě❤️ Taky jsem si celou dobu nechtěla připustit že to bude bolet.. Jen jsem doufala že nebudu rodit tak dlouho jako moje mamka..(20hod.) Když čtu Váš článek, malý na mě odpočívá a mě tečou slzy. Jste statečná! Bojovnice! Určitě Vám to dodalo více síly do života. Hlavně, že vše nakonec dopadlo v pořádku. A i když jste si zažila hodně, to maličké stvořeníčko za to určitě stojí😍

  4. Dita

    Mela jsem to stejne:( kontrakce po 3minutach od sedmi vecer, v porodnici me dali na hekarnu, ze se neotviram. Celou noc kontrakce po 2-3minutach. Jen na dve hodky zabrala injekce a ja usnula. Na tu dobu se stahly kontrakce na 10min. Rano praskli vodu, oxytocin, vyzivu a hamiltona. Mala se narodila v sest vecer cisarem, protoze mela spatnou polohu hlavicky a mela pres 4kg. Pro manzela uz druhy traumaticky zazitek, kdy videl vse co nechtel… Uz mame druhou dceru, kterou jsem rodila 8h cisteho casu na sale

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *