S miminkem autem do Londýna

Nedávno jsme se vrátili z Londýna. Všichni se strašně divili, když jsme jim řekli, že tam pojedeme autem. Chápu, že většina lidí si něco takového jen těžko umí představit. Musím říct, že pohodlné a rychlé auto je základ. Komu dítě hůř snáší delší cesty, také asi raději poletí. My máme hodně natrénováno, ale i tak jsme to dlouho zvažovali. Ano, letadlem jste tam raz dva, ale autem jste pánem svého času, můžete si s sebou vzít hromadu věcí nejen tam, ale hlavně zpátky. A co pro nás bylo nejpodstatnější, chtěli jsme tam prostě ten náš kočárek. Ten prostě do Londýna patří. Vím jak se k věcem na letišti chovají a nemyslím si, že by to přežil. Otázka, jestli by nám ho vůbec odbavili. 

V Londýně jsem nějakou dobu žila a pracovala tam jako au-pair u jedné rodiny, se kterou mám moc hezké vztahy. Každý rok jsem k nim jezdila na návštěvu, jsme stále v kontaktu a byli dokonce i na naší svatbě. Byla jen otázka času, kdy jim přivezeme Zolinka ukázat. Letos 1. listopadu to bylo již neuvěřitelných 17 let, kdy jsem jela do Anglie poprvé. Nikdy by mě nenapadlo, že se tam budu stále tak často a ráda vracet a jednoho dne tam pojedu se svým synem.

pred_domem_765x574

Přestože jsme jeli až na podzim a ne v létě, jak jsem původně chtěla, načasování bylo nakonec perfektní. Nejenže vyšlo počasí, ale v tu dobu už konečně zrušili v Calais „Džungli“, takže nám nehrozilo po cestě žádné nebezpečí. Měli jsme samozřejmě i plán B, že pojedeme přes přístav Dunkirk. Denně jsem sledovala zprávy a s napětím očekávala, co se bude dít. Načetla jsem i spoustu článků od lidí, kteří se rozhodli jet do Anglie autem. Zjišťovala jsem jak je to s trajekty, kde se platí jaké poplatky, kde je nejlepší přespat a podobně.

Naše cesta začala v pátek v pravé poledne, kdy jsme se vydali z Prahy směr Aachen (Německo). Jeli jsme celý den a dali to na dvě zastávky. Po sedmi a půl hodinách jízdy jsme se ubytovali v hotelu Leonardo. Na pokoji byl malý gauč, který jsme si přisunuli k posteli a hned měl malý přistýlku. Mysleli jsme, že se z ní do naší postele nedostane, ale zrovna ten den začal trénovat i na kolenou a zdolávat překážky, takže lozil pořád sem a tam. Ráno jsme si dali snídani a v 10. 30 vyrazili směr Calais (Francie). Malý okamžitě usnul a probudil se skoro až na trajektu. Cesta by byla v pohodě, kdyby nebylo zácpy v Bruselu (Belgie). Do Calais jsme přijeli před třetí. Stálo před námi jen pár aut. Poté co nás všechny zkontrolovali zda náhodou nevezeme nějakého uprchlíka, jsme koupili u okýnka lístek u společnosti DFDS a okamžitě jeli k lodi, která za půl hodiny odplouvala. Za celou dobu jsme ani nemuseli ven z auta. Tohle nám tedy vyšlo.

calais_1144_765x574

Zolinko viděl podruhé v životě moře. Všechno na lodi ho zajímalo.

bucik_more_765x574

Musím říct, že jsme zvolili dobrou loď. Pamatuji si, že když jsem před časem jela trajektem, měla jsem spíš otřesný zážitek. Z Calais jezdí dvě společnosti, ta druhá je P&O Ferries. Naše loď od DFDS byla zjevně novější, moderní, všechno bylo čisté a jídlo dobré.

lod_1012_765x574

lod2_1145_765x1020

Netrpělivě jsme vyhlíželi bílé útesy doverské, a když jsme připlouvali, šli jsme ven na palubu. Docela foukalo, takže jsem byla ráda, že mě napadlo s sebou vzít deku. Musím říct, že tahle deka je to nejlepší, co jsem za poslední dobu pořídila. Taháme ji úplně všude. Do čtvrti Hadley Wood, která je na severu Londýna, jsme přijeli až okolo osmé hodiny večer. Nebýt příšerné zácpy zhruba deset kilometrů před cílem, ve které jsme uvízli na dobré dvě hodiny, by byla cesta v pohodě. Všechno z nás však rázem opadlo při dlouhém objímání a vítaní se s rodinou. V podstatě to je moje druhá rodina.

V týdnu jsme stihli výlety, návštěvy i cestu do centra Londýna.

kostel_1153_765x1020

vlajka_1499_765x700

Jestli si myslíte, že metro v Londýně je bezbariérové, tak jste na omylu. Spousta stanic nemá ani eskalátory natož výtahy. Proto bylo nutné dopředu nastudovat trasu, abychom mohli jet i s kočárkem. Podrobnou mapu jsem našla zde. Naštěstí naše kroky vedly tam, kde bezbariérový přístup byl. Z vlaku jsme na metro přestupovali ve stanici Highbury & Islington, kde jen přejdete rovně z jednoho nástupiště na druhé a pokračovali na Green Park, odkud je pěkná procházka k Buckinghamskému paláci.

palac_1151_765x1020-2

Vzali jsme to rekreačně, takže pěšky přes Bond Street, kde jsou nejznámější značkové obchody. Pokochali se krásnými výlohami a došli až na Oxford Street, k našemu hlavnímu cíli –  Selfridges. Zoufale jsme potřebovali nakoupit dětský Hugo Boss, což je u nás problém, stejně jako například svíčky Diptyque, kterých tam mají několik desítek druhů.

ulice_1160_765x1020

bus_1496_765x1020

Většinou, když jsme mimo domov, tak Zolinko udělá nějaký velký pokrok ve vývoji. Například jsem našla další zub, v kočárku si začal klekat a hrabat se ven. Také si poprvé kleknul na všechny čtyři s nataženýma rukama. Trošku ho rozhodil posun času i změna na ten zimní, což dělalo dvě hodiny, takže první noc se probudil už v pět a my nechápali, proč tak brzy.

domek_1503_765x574

Rychle to uteklo a bylo mi moc líto, že už zase musíme pryč. Cesta zpět byla snad ještě větší pohoda, než cesta tam. Zolinko byl asi z celého týdne tak vyřízený, že se rozhodl, že cestu domů prospí. Vyrazili jsme zase v pátek v 10.00 a jeli tentokrát směr Frankfurt. Nalodění bylo opět rychlé. Mám pocit, že většina lidí preferuje asi tunel, který je daleko rychlejší. Trajekt má ale tu výhodu, že se mimčo protáhne, pokouká a zabaví. Potom se mu zase dobře spí pár dalších hodin.

voda_1126

V Bruselu jsme si opět postáli. Pokud vyrazíte někdy tímto směrem, tak se mu raději obloukem vyhněte. Do Frankfurtu jsme přijeli večer a ubytovali se v hotelu Ramada. Měli obrovskou postel, takže jsme spali všichni spolu a také výbornou snídani, jen škoda, že jsme si ji museli dát na etapy. Malý se rozhodl, že se zrovna to ráno rozpovídá. Ze začátku to bylo srandovní, ale po chvíli to všem začalo rvát uši, takže jsme ho museli odnést na pokoj. Po cestě domů jsme to vzali přes Metzingen, abych si koupila boty na kočárkování. Tím myslím kozačky bez podpatku. Zolinko už toho měl za celý den tolik, že pak spal celou cestu, takže jsme toho využili a valili celých 550 kilometrů domů bez přestávky.

Rozhodně to byl zážitek a jsem ráda, že jsme nakonec zvolili tento způsob cestování. Zolinko je velký cestovatel a dokud se to s ním dá, je třeba toho využít. Příští rok už ale rozhodně poletíme. Nakonec to byla i docela drahá sranda. Kromě nákladů na benzín nebo naftu, musíte počítat s poplatky za trajekt. Jedna cesta vyšla zhruba okolo 3000 korun. Dále s náklady na hotel. Po tak dlouhé cestě chcete nějaký komfort, takže jsme skončili v obou případech ve čtyřhvězdě, i když velký zázrak to nebyl. Na silnici M25, která vede okolo Londýna, na vás blikne upozornění „dart – charge“, což znamená, že musíte zaplatit poplatek za vjezd do tunelu. Neignorujte ho. Je to sice jen pár liber, ale pokuty jsou pak vysoké. Nikde nejsou žádné pokladny, je nutné to udělat do 24 hodin online. V neposlední řadě je potřeba obrnit se trpělivostí na cestách. V Belgii je skoro všude omezená rychlost 130 km/h, kterou je dobré dodržovat. Nejhorší je, když vás na dálnici předjede policejní auto, zabliká vám, že jedete už moc rychle a pak se před vámi táhne několik desítek kilometrů, takže ani nemáte šanci předpis porušit. Na M25 jsou zácpy na denním pořádku. Jsou tam všude také omezené rychlosti. Jediné místo, kde můžete nabrat čas je v Neměcku, pokud zrovna nejedete ve špičce. No a nakonec musíte mít žaludek na to řídit po levé straně. To je ale o zvyku. Naštěstí měl manžel praxi z Nového Zélandu.

Letos už s cestováním končíme. Podtrženo sečteno, Zolinko už byl v deseti zemích Evropy. A jak to máte s cestováním s miminky vy?

Vaše Žanet

 

 

 

 

5 thoughts on “S miminkem autem do Londýna

  1. Martina

    Žandí olikovala bych Vám všechny fotečky 🙂 Cool máma, jen si pocestujte a přesně jak píšeš, čím víc zážitků miminko má, tím víc musí „zákonitě“ odpočívat.. 🙂 A ty boty bezpodpatku HB? 🙂 Zavolám.. MM

  2. Veruce

    Je to šikovný kluk, když zvládá i takto dlouhé cesty. My zatím cestujeme jen po ČR a příští rok si troufneme na Slovensko, ale takto dlouho cestu si s miminkem neumím představit 😉

    • admin

      Často mám pocit, že Zolinko zvládá jen dlouhé cesty. Neumím si to vysvětlit, ale když jedeme po Praze, tak je většinou křik. Myslím, že to je tím, že tam sedí sám.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *