Ne nadarmo se říká, že až s dětmi si člověk opravdu uvědomí, jak ten čas strašně rychle letí. Už je to šest krásných měsíců, co s námi sdílí domácnost náš malý člověk. Tak mu totiž někdy říkáme. Je až neuvěřitelné, jak moc nám někdy příjde, že je to takový malý dospělý. Občas na něm dokonce pozorujeme, jak je nám ve spoustě věcí podobný. Že to není možné? Ale je! Anebo si to aspoň chceme myslet. To nás baví. 

Například jak ráno vyspává. To má určitě po mně. Já bych mohla prospat půl dne a pořád by to bylo málo. Nebo jak se musí nejdřív stokrát otočit ze strany na stranu, než se uvelebí k odpolednímu spánku. Já to mám přesně tak. Než si narovnám polštář, tak to někdy trvá věčnost. Pak jsou takové detaily, jakože si dá horní ret až k nosu. Manžel říká, že to snad umím jen já, že to nikdy na nikom neviděl. Anebo jak zdvihne obočí, to má po manželovi. Mohla bych pokračovat do nekonečna. Samozřejmě chce každý rodič ve svém dítěti vidět kus sebe. Každopádně jsme si zatím ještě neujasnili, na koho je víc podobný. Řekla bych, že je to tak půl na půl. Po mně má velké oči, ale po manželovi krásně modré.

Někdy mi příjde, že je tu s námi už věčnost, ale přitom to bylo docela nedávno, co jsem jela do porodnice plná očekávání, jak bude vypadat, jak se na mě bude tvářit, zda se hned přisaje, zda nebude plakat anebo jestli se okamžitě zamiluju. Začátky byly krušné, to si ostatně můžete připomenout ve starších článcích o porodu, našich prvních dnech a šestinedělí.

Každý měsíc měl něco do sebe. Některé bych chtěla vrátit zpátky, ale na druhou stranu se už zase neskutečně těším na ty další, až třeba řekne první slůvko. Bude to máma nebo táta? Nebo něco úplně jiného? Každopádně malinké ňuňací miminko už dlouho nebude, takže dnes si snad víc než kdy dřív užívám opravdu každý okamžik. Nejraději mám ten, kdy ho po krmení dávám odříhnout a on mi místo toho usne na rameni. Nechci ho hned odložit, takže s ním vždycky chvíli zůstanu, než ho uložím do postýlky. Jen tak poslouchám jak oddychuje a jak mu tluče srdce. Často ho ale přehluší to moje. Je to magický moment.

První měsíc jen spal a spal. I na krmení jsem ho musela budit. Po šestinedělí, které uteklo jako voda, se poprvé usmál a já každé ráno pak čekala, až to bude dělat znova a znova. Užívala jsem si jeho mléčné kóma, do kterého upadl vždy okamžitě po nakojení, a to hlavně v noci. Na konci prvního měsíce mu vypadaly nahoře vlasy a doktor si z něj pak dělal srandu, že prý vypadá jako pan starosta.

Druhý měsíc ukončil tím, že nám začal spávat skoro až do rána a o další dva měsíce později už spal celou noc. Milník střídal milník a najednou šlo všechno rychleji. Postupně začal reagoval víc a víc na hračky a konečně také hrazdička našla svoje využití. Na konci druhého měsíce už vydával konkrétnější zvuky jako třeba grrrr. Také byl poprvé v zahraničí a vůbec jsme ho potom začali hodně brávat mezi lidi.

Třetí měsíc se nesl v duchu hlasitého smíchu. Tím nás poprvé překvapil na svatbě mojí sestry. Začali jsme číst knížky, zpívat, tancovat a dělat srandičky. Najednou s ním byla větší zábava. Všechno dával do pusy, hlavně ruce a hrozně slintal. Naštěstí jen pár týdnů. Poprvé se koupal v domácím bazénu a moc se mu to líbilo.

Čtvrtý měsíc byl asi nejlepší do té doby. Nejenže už s ním byla opravdu sranda, ale dokázal se sám zabavit. Tahal za plyšáčky na hrazdičce, různě je zkoumal a snažil se je uchopit i nohama. Po ukončeném čtvrtém měsíci jsme začali s příkrmy. Jeho první lžička byla mrkvička s bramborem a k mému překvapení toho na poprvé snědl docela dost.

Pátý měsíc jsme byli hodně na cestách. Zvládli jsme víkednové nákupy i dovolenou u moře. Začal být živější a už jsem ho často nenašla tam, kde jsem ho položila. Z léhátka mi během chvilky sklouzl dolů, z podložky se odkutálel jinam a tak jsem byla ráda za novou velkou hrací deku, do které se ale pro změnu zkoušel zabalit. Smích už byl na denním pořádku a také jsem se nemusela bát ho pořádně chytit, protože už začal být kus mimina. 

Šestý měsíc je bezkonkurenčně nejlepší období a věřím, že to bude stále jen lepší a lepší. Celé dny se směje, mám pocit, že už slyší na jméno, když na něj zavolám, otočí se. Výská a různými zvuky mi dává najevo, že má radost, když ho chytím do náruče nebo jen vstoupím do místnosti. Dokáže mě upozornit, že si jde právě nadělat do plíny. Několikrát po sobě opakuje brmbrm, brmbrm a začne krčit nos. Dá se na to fakt spolehnout, takže už sháním nočník. Umí si dát nohu do pusy a cucat si palec. Už zkouší kliky a polohu na čtyřech, takže je otázka chvilky, kdy se poprvé posadí. Na to se strašně těším, až spolu začneme stavět kostky a kutálet si míč. Zatím zkoušíme různé hry, které se dají dělat v poloze na bříšku, ale o tom napíšu v samostatném článku. Určitě se máte na co těšit. Letní dny jsou definitivně za námi, takže je navíc na čase vymyslet více aktivit na doma, až příjdou upršené dny. Tahle fotka byla ještě z posledního teplého dne. Bude mi to chybět.

Půlroční narozeniny jsme oslavili minulý týden. Nechci strašit, ale za tři měsíce tu máme Vánoce. Jsem zvědavá, co všechno bude malý umět a jestli už tu bude běhat kolem stromku. Necháme se překvapit. Třeba to bude námět na další článek.

Do té doby se mějte krásně.

Vaše Žanet